Pojď se se mnou posaditUkázka

Když tohle píšu, omezení se uvolňují a začínáme se znovu napojovat, a já cítím dopad toho, co se nám na všech stranách vytratilo - od chvíle, kdy jsme procházeli uličkou v Targetu až ke vzniku naší nově nastavené skupinky. Možná nové napojování a obnovování je i pro tebe pořád čerstvé, nebo možná cítíš dávno známý hněv, který nad tím vytvořil jakýsi škraloup. Ať už je to tak nebo tak, cesta zpátky neexistuje. Zbývá jedině postavit se tomu, co to je - co se změnilo, pochroumalo, i co se ještě uzdravuje.

Na začátku 2020 tu je zármutek, o němž si nejsem jistá, jak k němu přistupovat. U dveří se mi vylíhl cynismus, který na cestě kupředu vypadá jako silnější a bezpečnější průvodce.

Čtu si evangelia a zoufale hledám Ježíšovu láskyplnost, protože ta moje vypadá jako cizinec. V jednom případě za druhým Ježíšova láskyplnost vede. Nutí mne to znovu a znovu číst Jana 4 a připomínat si, jak šel do Sychar v Samařsku. Záměrně tam došel unavený a měl žízeň. Ježíš, ta živá voda, skromně žádá ženu Samařanku o vodu. Tím se staví do role potřebného člověka. A než jí odhalí, kdo je, mluví s ní o napětí a barierách mezi Židy a Samařany.

Ježíšova trpělivá láskyplnost k té samařské ženě mne přeorientovala. Tu pasáž si čtu znovu a znovu. Víš, že Samařané a Židé byli nepřátelé, kteří se celá staletí k sobě chovali násilně? Neuměli se shodnout, že se nedohodnou. Jejich dějiny byly plné násilí, nenávisti, hluboké vzájemné nedůvěry a zmaru. Když pak učedníci přišli naprosto ohromeni tím, že s ní Ježíš mluví, nejen že jim tím rozšířil pohled na to, co je možné, ale svou láskyplností rozšířil i tu jejich. A pak všichni zůstávají v Sychar ještě další dva dny - přespávají nedaleko, společně jedí a rozhodují se seznamovat s lidmi, o nichž je učili, že se na ně mají dívat jako na nepřátele.

Ježíš po nás nikdy nechce, abychom sebrali svou vlastní láskyplnost. Dobře ví, že bychom jí nikdy nedali dohromady dost. Říká nám jen, abychom ho následovali a přebývali v hojnosti jeho láskyplnosti.

Sandy a já se musíme zorientovat, jak tu jedna pro druhou být, pro naše přátelství, pro naše rodiny, bez ohledu na tolik těžkých rozhodnutí pro její i mou rodinu - rozhodnutí, která v našem přátelství ne vždy vypadala kompatibilní. V určitých bodech by možná bývalo lehčí se prostě rozejít, jedna od druhé se distancovat, umlčet bolestné pocity vycházející ze ztráty a změny. Místo toho jsme se dost nadřely na vzájemném ovazování ran a obracení se čelem k těžkostem, které jsme řešily. V tomto případě naše vzájemná láska moc nevypadala jako navenek se jevící slova pasivity, ale spíš jako nevrtat se v tom, být pravdivá a zůstávat trpělivá. Vypadá to jako prosit Boha o jeho láskyplnost, když v srdci pálí bolest a svádí ke ztuhnutí, místo abychom se k té druhé obrátily navzdory rozjitřeným hranám různého rozhodování a různých potřeb.

Hádám, že i ty máš vztahy s rozjitřenými hranami. Je těžké být láskyplná, když se ty hrany o sebe vzájemně třou. Ale možná právě to je dar tohoto dlouhého a nechtěného období - kdy tě to donutí učit se novému způsobu jak se posadit se starými přáteli.

-napsala Tasha Jun