Pojď se se mnou posaditUkázka

Nečekaně jsem se ukázala na rodinném obědě Díkůvzdání a přitom se pořád táhla se starými ranami lehce překrytými nánosy času. Přišla jsem s částečně vztyčeným obranným systémem a spoustou skepse nacpané v zadní kapse. Ale ke stolu jsem přišla. A přišla i moje mamka, taťka a sestry. Občas se jen tak pro začátek ukázat, abychom stavěli nové mosty spojení. Ukázat se s pořádnou dávkou pokory pomáhá.

Pokora sděluje, že jsem ochotná věnovat tomu druhému výhodu pochybností.

Pokora tomu druhému říká, že mít pravdu nebo dokonce být slyšen je to nejdůležitější.

Pokora říká, že udělám co nejvíc, na co se zmohu, abych uměla mít ráda bez ohledu na to, jak se ten druhý rozhodne na to reagovat.

Ten listopadový večer jsem nikoho neslyšela tato slova vyslovit, ale činy každého vydaly za celé svazky. A uprostřed toho všeho byl Boží hlas nejsilnější. Nejsem si jistá, kdo ho ještě slyšel, ale nemohla jsem ignorovat jemné a vytrvalé ujišťování Ducha, který říkal: Dívej se na mne. Sleduj, jak dělám vyloučené. Dívej se, jak vyslýchám modlitby, které ses ani neuměla modlit. Dívej se, jak do tvé rodiny vlévám naději, život a uzdravení tak, jak sis nikdy ani neuměla představit.

Je možné, že právě tohle ti dnes šeptá Duch svatý. Možná tě má k tomu, aby ses dobře podíval, co Pavel říká o tom, jak se s námi Bůh setkává právě v naší slabosti:

“Právě tak nám také Duch pomáhá v naší slabosti. Když ani nevíme, za co a jak se správně modlit, sám Duch prosí s nevýslovným úpěním za nás. Ten, který zkoumá srdce, ovšem rozumí smyslu Ducha, že podle Boží vůle prosí za svaté.” (Římanům 8:26–27)

Vyrůstat v rozvedené a dysfunkční rodině určitě vypadá jako handicap. Pocit bezmocnosti při manévrování v emotivně výbušných vztazích mých rodičů mne obvykle zanechávaly s očima zakalenýma slzami a beznadějí. Často jsem vůbec ani nevěděla, jak se modlit. Přesto teď vidím s nadějí obnovenou jasností, že mne Bůh nikdy neopustil. Celou tu dobu tu jednal v mém zájmu.

Když se ve svém životě podíváš na situaci nebo vztah a cítíš jistotu, že bolest a konflikt dnešního dne tak bude už napořád, když jsi ztratil naději, že by nějaký záblesk vykoupení byl možný, protože trhliny hořkosti a neodpuštění pronikají tak hluboko, když si myslíš, že lidé tvého života se nikdy nebudou moct změnit - že nikdy nebudeš schopný nechat to být, jít dál, najít uzdravení - popros Ducha svatého, aby za tebe sténal a lkal. Požádej Boha vyloučeností a nemožností, toho Boha nepředstavitelného, aby se přimlouval. Možná ti jen bude chtít dát příležitost rozšířit nečekané pozvání, nebo to pozvání přijmout, nebo se tam jen prostě ukázat.

Kamaráde, netuším, jaké vztahové mosty tvého života ti připadají příliš poničené, aby se daly opravit. Nevím, jaké emotivní rány z minulosti při našich svátcích pořád ve tvém srdci páchají spoušť. Ale vím, že Bůh je s tebou. Vím, že co ti dnes připadá vyloučené, se Boží mocí může změnit. A také vím, že po nás chce, abychom s ním do toho šli. Chce po nás, abychom přišli s láskou a pokorou. Následovali jeho vedení a otevřeli svá srdce pro možnost, že on prostě chce udělat víc, než o co si můžeme říct nebo si představit. To nebude vždycky pohodlné ani příjemné. Napětí může být hustší než hrudkovitá omáčka tvojí matky. Ale společně se posadit se sdílenou něžnou nadějí na čerstvé vylití uzdravení a milosti za to stojí.

-napsala Becky Keife