Pojď se se mnou posaditUkázka

Pavel v instrukcích pro dobrý život v Koloským 3 nikde neříká, abychom odcházeli od lidí, s nimiž nesouhlasíme. Nikde nevybízí, abychom se lidem vyhýbali nebo se stáhli do zvuk odrážejících komnat, kde slyšíme jen ozvěnu svých vlastních stanovisek a názorů. Neříká, abychom se zablokovali nebo se přestali přátelit, abychom v sobě zrušili nebo ignorovali druhého člověka. Místo toho nás volá, abychom si vzájemně odpouštěli, rozhodovali se pro slitování a soucítění, byli trpěliví a "jeden druhého snášeli." V originálu, v řečtině, ten malý výrok neznamená jen se snášet nebo tolerovat. Znamená to vydržet, mít trpělivost s tím druhým, a - tohle fakt pochop - trpět.

Vzájemně se snášet může budit pocit utrpení, že? Přesto právě tohle je Kristova cesta. Všichni jsme povoláni posadit se dostatečně blízko k lidem, aby mohli vztáhnout ruku a zranit nás. A přesně to Ježíš dělal. Nechával si zrádce tak blízko, aby mu mohl podat kousek chleba.

Když tady nenajdeme cestu jak dál, riskujeme, že skončíme u stolu, kde sedíme sami.

Kdybychom v naší církvi museli souhlasit s každým a ve všem, budeme sedět v kostele jedince.

Kdybychom museli ve všem souhlasit se sousedem, v sousedství nebude bydlet nikdo. Knižní klub o jednom členovi. Biblická hodina s jedním účastníkem. Obývák jen s jedním člověkem. Rodina jednoho.

My všichni bychom tak seděli u tabule Díkůvzdání nebo u vánočního stolu, a dokonce při večeři Páně, kam nás Ježíš zve "pojďte a jezte." Stůl pro jednoho.

Vím, jak to je nepříjemné. Všechny politické volby, každá událost ve zprávách i každá politická událost v sobě má potenciál zapálit u nás doma ohňostroj - ale ne ty pěkné rachejtle, ale výbušninu typu "zakryj si uši a utíkej do krytu."

Scott a já jsme se vzali a dobře věděli, že spolu nebudeme vždycky souhlasit. Ale stejně jsme se vzali. Pro tady to: protože jsme "se vzájemně" milovali víc, než nám vadily naše rozdíly.

Toto je přesvědčení, které nás udržuje přicházet ke společnému stolu i po pětadvaceti letech. Možná to je dnes počáteční bod pro každého z nás: můžeme se milovat víc, než nám vadí naše rozdíly.

Chápu, jak je to těžké, ale ticho tady nefunguje (ani nezabírá vyřvat se na facebooku). Znám přátele, kteří spolu nepromluvili už víc než rok, protože se v něčem neshodli. Tito přátelé spolu sedávali u téhož stolu, jezdili spolu na dovolenou a společně uctívali. A pak jednotlivé dny přešly v měsíce a roky, a pokud s tím něco neudělají, ta propast se jen bude rozšiřovat.

Možná bychom místo toho mohli něco zkusit.

Místo nekamarádit se se spolubydlící ze studií s jejím nekonečným stěžováním a nadáváním, použij facebook jako tlačítko, jímž jí můžeš dát vědět, že se ti moc líbila fotka jejího dítěte držícího řidičák.

Místo hádání s tátou o to, koho jsi volil, si vyslechni, co si myslí. (Můžeme naslouchat bez hádání a přitom si užívat krůtu na Díkůvzdání!)

To neznamená, že horká témata nejsou důležitá. Jsou. Ale jestli naše rozdíly vytvářejí mentalitu všechno-nebo-nic, všichni tu hodně ztrácíme. A tak místo zaměřování na všechno, co nás rozděluje, nacházejme body vzájemného spojení. Nemusíme souhlasit se stylem výchovy svých sousedů, ale když se s nimi seznámíme, můžeme zjistit, že máme společnou zálibu v historických románech a suši.

Je mi jasné, že suši nezachrání svět. Ale jak se zpívá v jedné staré písni: "Ať je mír na zemi, a ať to začíná u mne.”

A u tebe. Právě tady, u stolu, kde sedí dva.

-napsala Jennifer Dukes Lee