Pojď se se mnou posaditUkázka

Ohlížím se za dobou trvání našeho manželství a ty vzpomínky mne stále v srdci bodají jako maličké ostny kaktusu. Přežili jsme a nerozešli se, ale ten nepořádek dát do pořádku byl pomalý a bolestný proces. Uvědomili jsme si, že jsme před sebou záměrně schovávali částečky nás, protože jsme předpokládali, že by to ten druhý nepochopil a proto by nás odmítl. Všímali jsme si svých způsobů komunikace, dávali pozor na to, co způsobuje bolest, a zkoumali, čemu věříme sami o sobě i o tom druhém, i o světě. Věrně jsme chodili na sezení terapie, kde jsme prolévali spoustu slz, občas na sebe řvali a znovu a znovu se propracovávali týmiž problémy.

Často mi vrtalo hlavou, jestli to vůbec stojí za to - vůbec být v manželství, věnovat úsilí něčemu, co ani nenaznačovalo, že to dopadne, pokračovat v tom, i když jsem si vůbec neuměla představit, jak by asi mohla vypadat společná budoucnost. A to jediné, co mne u toho udržovalo, byla výkupná moc evangelia. Jestli se zázračné a vyloučené věci mohou stát v Kristu, jako třeba vzkříšení z mrtvých, určitě tu i pro nás byla v manželství naděje. Určitě bychom se mohli změnit k lepšímu, a stálo by za to počkat si a vidět, co tu může udělat Bůh.

U Matouše 19:26, Ježíš říká: „U lidí je to nemožné, ale u Boha je možné všechno.“ I když se tento verš v kostele používá až lehkovážně v případě, když se pokoušíme něco těžkého zamést pod koberec, v období našich manželských obtíží jsem ho měla za slib, jímž také je. Zakotvil mne v naději, poskytl mi palivo, které jsem potřebovala pro to znovu to zkoušet, a odevzdávat se manželství každý nový den, další měsíc, další rok.

Dávat do pořádku manželství nebo každý jiný vztah není vždycky možné, ale když je, ta nejtěžší část může být dělat ty nejjednodušší věci, jako povídat si, ptát se, a mít dál zájem toho druhého lépe poznávat.

Není to snad to, o co všichni stojíme? Aby nás ten druhý doopravdy znal? Aby opravdu viděl?

I když můj manžel má myšlenky a emoce, které přesahují to, co dává najevo, je pro něj těžké přiblížit se k nim a najít slova k jejich vyjádření. Když se ho na pocity přímo ptám, dávám mu tím příležitost zůstat sám se sebou, přijít si na to, jak popsat své city, a pak mi své myšlenky sdělit. Kladením otázek mu otvírám dveře ke vstupu do prostoru, kde může být co nejvíc sám sebou, a současně mezi námi vytvářet spojení.

Otázky se budou řídit podle toho, o jaký vztah jde a v jaké situaci se nacházíme, ale klíčem ke kladení těch správných otázek je mít zájem, což je něco jiného než zvědavost. Zájem nás udržuje ve vztahu vzájemné citlivosti a jemnosti k naší člověčině.

Když někoho neznáme, snadno se nám stane, že se nám ta lidskost vytratí, a pak s tím druhým jednáme jako s objektem soudu. Vytváříme si pak domněnky o jeho charakteru, z jakého prostředí je, o jeho rodině a životě vůbec, a máme pocit, že to tak je v pořádku, že na to máme právo. Ale když máme stále zájem, máme na zřeteli jeho lidskost. Zájem nám pomáhá mít na paměti, že ten, s kým dome bydlíme, anebo známý na facebooku, jsou jednotlivci, které Bůh stvořil a miluje. Možná spolu nemusíme souhlasit, nebo můžeme mít jiný žebříček hodnot. Možná se nikdy nesblížíme s jinou maminkou ve škole nebo s tím sousedem odnaproti, ale může nám vzájemně na sobě doopravdy záležet. Možná zjistíme, že se smějeme stejným věcem, nebo že nás plní nadšení pro něco podobného. Můžeme zjistit, že nás v životě bolí stejná věc, nebo jsme na cestě životem v podobném bodě. A možná pak, dokonce když nám to celé připadá ztracené, můžeme začít dělat malé krůčky k řešení propasti, která vznikla kvůli našim rozdílům.

-napsala Grace P. Cho