Návyk vděčnostiUkázka

Mám úžasnou tříletou dcerušku. Říká legrační i sladké věci, i pěkně přidrzlé. Jako kdyby si každý týden osvojila něco nového, nové věty i nové jednání. Některá slova přicházejí přirozeně: moje, teď, chci to. Jiná jí dají víc práce. Slova jako ráda bych, prosím a děkuji potřebují víc povzbudit a upevňovat.

To je (padlá) lidská přirozenost. Dospělí jí podléhají stejně jako děti. Cítíme se oprávněni druhé komandovat. Nikdo nás nemusí učit odmlouvat nebo kritizovat. To jde samo. Když máme hlad, kručí nám v břiše, a když zažijeme zklamání, srdce se bouří. Zabudovat do sebe vděčnost vyžaduje úsilí. Naše dceruška potřebuje připomínat, aby poděkovala, a potřebuji to i já. Potřebujeme bojovat proti sobeckým přáním v nás a proti tomu, jak to z nás vychází v podobě slov i jednání.

Žalm 33 vybízí k vyjadřování díků. Žalmista zde říká, že chvály a díky k Božím lidem patří. Děkovat Pánu je v pořádku pro ro, kdo On je, i co udělal a dělá.

Chvála dává smysl, protože Bůh je věrný, spravedlivý, přímý a milující (33:4-5). Tento žalm uvádí důvod pro chválení tím, že nás provádí jiným nástinem Božích dějin. Začíná stvořením (33:4-9) a přechází k Boží prozřetelnosti, i jak království povstávají a zanikají (33:10-19).

Tento žalm o Boží slávě je apel ke chválení a děkování. Je to volání ke vstupu do bohoslužby tím, čemu o Bohu věříme. Jestli věříš, že Bůh je Stvořitel a Král nad vším, a jestli věříš, že On je tvoje pomoc a štít, tato závažná pravda by tě měla vést k děkování a spoléhání.

Děkování může začínat jako vnitřní záležitost, když prožíváš a cítíš vděčnost, ale musí se posunout zevnitř ven v podobě děkování. Čím víc vidíme Boha a všímáme si ho, jak jedná, tím víc důvodů k děkování máme. Každý den přijímáme milost a požehnání, která podněcují "novou píseň" díkůvzdání.

Sledovat Boha by nás mělo vést k bohoslužbě díkůvzdání. Je mnoho způsobů, jak to dělat: zpívat, modlit se, svědčit, vyprávět o tom, vložit to do rozhovorů a zapsat si to - jen abychom jich pár vyjmenovali.

Tyto různé cesty vyjadřování díků vděčnosti nejen umožní dostávat ji na povrch, ale také ji pomůžou rozvinout tam, kde chybí. Jako se moje dcera učí hodnotě děkování a roste ve vděčnosti tím, že řekne své "děkuji", i my cvičíme svá mluvidla a srdce dosahovat vděčnosti tím, že díky vyslovíme. Slova nejen formulují to, co cítíme, ale někdy, když je napíšeme nebo vyslovíme, nechávají "narůstat to prožívání." Rozhodnout se poděkovat nás přiměje přemýšlet, za co jsme vděčni, což dává růst naší vděčnosti.

Začni dnes. Najdi si způsob, jak Bohu poděkuješ. Pak někomu řekni, za co jsi vděčný. Nespokoj se s vágním pocitem vděčnosti. Přikrmuj to zaměřováním na konkrétní důvody své vděčnosti a děkováním Bohu.