Rozhodnout se pro vděčnostUkázka

Den 9: Za to nechat něco být 

Podzim nám ukazuje, jak je krásné nechat věci jít, nechat je být.

— Lori Deschene

Někteří lidé věří, že znak velké síly je za každou cenu se něčeho držet a nepustit. Nicméně jsou chvíle, kdy vyžaduje mnohem víc síly vědět, kdy něco pustit z ruky a pak to opravdu nechat být.

— Ann Landers

Před několika lety byl chladný svěží listopad. Já stála v pokoji koleje nás prváků tichá, smutná, tajemně vzrušená, připravená a přitom nepřipravená. Tak to začíná. Na pokraji slz, příležitostí, strachu. 

Zírala jsem na prázdné zdi a sama sebe se ptala: Kým chci být? Koho chci milovat? Jaký život si tu připravuji?

Sundala jsem všechny naše společné fotky a vlastně se už rozhodla. Rozhodla jsem se už před týdny, ale nepřipustila jsem si to. Ten kluk, se kterým jsem 2 roky chodila, nebylo to nejlepší. Ten vztah v sobě měl určitou sladkost, ale také zkysl. Bylo díkůvzdání a já se chystala domů, abych to skončila. Abych se ujistila, že to opravdu pouštím, ve svém pokoji jsem sundala naše společné obrázky. Vrátím se k prázdným stěnám - nebo k nové paletě - podle pohledu na věc. Už jsem nemohla ignorovat to konkrétní uvědomení v srdci. To však neměnilo skutečnost, že nechat to být znamená krok víry. Krok odvahy. Krok do neznáma a opustit to, co tak dobře znám.  

Stejný pocit jsem měla, když jsem pustila ručku svého syna, když šel poprvé do školy. 

A když jsem věděla, že mám po 8 letech pustit vedení kampusu naší služby.

A když jsem balila náš dům po 12 letech, ten, který jsme přebudovali ze zříceniny v úžasné bydlení. 

Spousta lidí si myslela, že jsem cvok, když jsem odešla od toho kluka, z té služby, z toho domu. Ale já jsem vděčná, že jsem se všem podívala do očí a rozloučila se s jejich názory, očekáváním a nadějemi pro mne. A dnes by si mnozí mysleli, že bych byla BLÁZEN, kdybych si nechala ujít svého manžela. Toho, který přišel poté, co jsem se rozešla. Díky Bohu. 

A nejsme vděčni? Za chvíle v životě, které úpěnlivě prosí o zatáčku na cestě, přestože musíme být ten, kdo osvětluje cestu?  

Když něco necháváme být, buďme vděční.

Protože jsem to dělala dostatečně často, má víra rostla a já jsem vděčná. Mohu se spolehnout, že Bůh dělá něco dalšího. Něco nového. Něco jiného. Něco krásného. Mohu se spolehnout, že bolest používá ke změně, růst používá k dozrávání, to těžké pro něco většího. Copak strom neroste, nekvete, pak nechá kvítky odkvést a opadat, a proto - jinde vyroste víc stromů? Na určitou dobu vypadá pustý, neplodný, beznadějný. A přitom jen vytváří prostor pro nové květy. 

Přišel čas něco nechat být? Jestli je to tak, dovol mi dodat ti odvahu. Tato zatáčka na cestě není žádné překvapení pro Krále, který tě stvořil. Je dobrý a s tebou má dobré plány. A všechny tvoje cesty podrobně zná. 

Kéž jsme stateční a silní, a pusťme z ruky tohle všechno: očekávání, názory, strach, hořkost, status, žárlivost, srovnávání, když nás druzí zklamou, soud, závislost na uznání. 

Kéž umíme nechat plavat všechno, co je negativní, ne úplně v pořádku, nebo toxické. 

Kéž umíme nechat plavat to, kdo si myslíme, že bychom měli být. 

Nechme to být, abychom mohli nechat růst. 

Bože, děkuji, že mohu některé věci nechat být. Děkuji ti za růst a krásu, kterou nám v tom přinášíš. A když něco necháváme být, kéž bychom uměli uchvátit naději, změnu, radost i víru v tom, co z toho dál vyroste. Nechme to plavat a otevřeme ruce... a nechme je otevřené k přijetí toho, co pro nás dál máš. Když to pustíme z ruky, dost toho opouštíme a jsem volní.

Děkuji ti, Bože, že jsi nechal jít svého Syna, abychom my mohli být svobodní.