Rozhodnout se pro vděčnostUkázka

Den 5: Za děti

Duše se mezi dětmi uzdravuje.

— Fjodor Dostohevský

Tahá mne za džíny, v ruce má autíčko a říká: "Mami, půjdeš si hrát s autíčky? Hraješ si s autíčky? Hraješ si?" A já stojím u dřezu před horou špinavého nádobí, které zrcadlí spoustu bolesti v mé mysli. Spoustu toho, co musím udělat, termínů, špinavého prádla, snů. 

Chce si hrát. Jsou mu 2 a chce si hrát.

A můj devítiletý syn si někde vzadu na gauči čte Harryho Pottera. Už po mně nechce, abych si s ním na podlaze hrála. Deskové hry a kopat si kopacím míčem, to možná, ale většinou si chce hrát s kamarády.

Jsem na rozcestí. Můžu svému dvouletému říct, že tu budu za minutku a doufat, že se ta minuta protáhne na 20, a že se možná do té doby ztratí ve hře a já budu moct UDĚLAT něco jiného. Protože maminka nikdy nemá všechno hotové. 

Musím se rozhodnout.

A přemýšlím o tom poděkovat a být vděčná za jeho maličkou, slaďoučkou, měkkou ručičku, andělsky blonďaté vlásky a obrovská modrá kukadla, i jeho prosbu si hrát. To mám před sebou.

Rozhodla jsem se to všechno přehodnotit. Sednout si na podlahu. Odložit své seznamy. A na kolenou si hrát.

A jak si klekám, vzmáhá se ve mně vděčnost.

Copak nejsme vděční? Protože děti si umí hrát. Umí se tomu poddat! a umí se smát, umí vymyslet úžasné příběhy, mít neuvěřitelné nápady a říkat mi, že jsem krásná v teplácích a basebalové čepici. 

Děti si umí o něco říct. Děti umějí tvořit. Děti umí pozvat sebe (i všechny ostatní) ke všemu. Děti se umí divit a vyprávět neskutečné příběhy, a umí život zpomalit. Udělalo by nám dobře udělat si podle těchto malých učitelů pár poznámek.

My, kdo ty malé máme pod střechou, když jsme se svými dětmi, si možná nemyslíme, že se odehrává něco "duši ozdravného,", jak poznamenává Dostojevský. Jestli jsme pravdiví (prosím, buďme pravdiví!), pak pomyšlení na uzdravení duše může být představa, že si odejdeme na jeden den někdy pryč, večer si někam vyjdeme, v sobotu dopoledne budeme mít volno. Za to není potřeba se stydět. Touha po odpočinku je reálná.

Učit děti, vychovávat je a pomáhat jim není pro slabé. Je to jen pro ty, kteří se umí hodně snížit, až na úroveň očí se SVĚTEM, a zastavit. Jen silní se mohou zastavit. Snížit se. Hrát si.

Když se dívám do očiček a srdíček, a slyším malé příhody a malinová bříška, a vidím, že se světem nevláčí s žádnou starostí, jsem vděčná. Jsem vděčná, že jsme nevyskladnili své starosti a tíhu na jejich ramínka a že si mohou hrát svobodně a radostně. Mohou si hrát bez hodinek na ruce a bez termínů v hlavě. Mohou si hrát v zemi víl, pirátů a závodních aut. A to je ozdravné.

Jejich svoboda mne uzdravuje. 

Jejich pošetilost nadlehčuje situaci.

Jejich nevinnost nám pomáhá zpívat.

Za to můžeme být vděční. Dnes se můžeme podívat na dítě, rovnou do očí, a sklonit se k němu. Poslouchat jeho vyprávění, přidat se k němu v jeho světě a pocítit lehkost až beztížnost, kterou prožívá. A sledovat, jaké se dostavuje uzdravení. 

Boře, děkuji ti za bezstarostné, kreativní a svérázné děti. Děkuji, že jsou odolné a plné údivu, otázek i nápadů, které nám sdělují (TOLIK nápadů nám říkají!). Děkuji, že jsou volné a legrační, malé a lehoučké. Děkuji, že jsi je stvořil a miluješ je, a máš pro ně plány. Dobré, opravdu dobré plány.