Pavlovy epištoly z vězení: Pavel a FilipštíUkázka

Pavlovo utrpení ve vězení: 2. Korintským 1:8

Během své dlouhé služby Pavel často dost trpěl. Opakovaně ho bičovali, mlátili prutem, a pronásledovali ho nájemní vrazi. Mnohokrát byl ve vězení a jednou ho dokonce kamenovali a pak nechali ležet jako mrtvého. Ne vždycky tyto těžkosti snášel dobře. Někdy propadal depresi, dokonce zoufalství. Například při své třetí misijní cestě napsal ve 2. Korintským 1:8 tato slova:

Bratři, nechceme, abyste nevěděli o soužení, které na nás dolehlo v Asii tak těžce a nesnesitelně, že jsme už přestali doufat, že přežijeme (2 Korintským 1:8).

Zde Pavel líčil zničující pocit porážky, když kvůli hrozným podmínkám a tíživým okolnostem dočasně ztratil naději.

Pavel věděl, že naděje se z života nikdy úplně nevytrácí, že Bůh ho může zachránit z každé situace. Ale také to byl jen člověk, tak jako my měl i on své slabosti. A pravda je, že vědět a spoléhat se na Boží svrchovanost nás samo o sobě někdy zoufalství neuchrání. I Pavel s tím zápasil. I Pavel to chtěl vzdát. I Pavel se cítil opuštěný.

Podle toho, co čteme v epištole Filipským se zdá, že s podobnými pocity možná zápasil právě v té době, kdy psal do této církve, kterou si tak zamiloval. Jeho teologie ho zakotvila v pravdě, povzbudila ho, že Bůh si vše používá k dobrému, dokonce i trápení. Přesto Pavlovo srdce svírala bolest a jeho zármutek byl hluboký.

Ve svém dopisu Filipským neuvádí všechny problémy, které ho tížily. Zmiňuje však některé a odhaluje, jaký měly celkový dopad na jeho duševní stav. O smrti často mluvil jako o vítané úlevě od trápení. Například ve Filipským 3:10 napsal:

Chci ho znát, znát moc jeho vzkříšení i účast na jeho utrpení! Chci se s ním ztotožnit i v jeho smrti (Filipským 3:10).

V tomto verši Pavel odhaluje, že jeho současné utrpení je tak velké, že nejlepší šancí k úniku je smrt. A myslel si, že jeho strádání k ní směřuje. Ve Filipským 1:20 vysvětlil svůj pohled takto:

Už se nemohu dočkat! Mám totiž naději, že v ničem nebudu zahanben, ale že nyní, tak jako vždy, bude na mém těle veřejně oslaven Kristus, ať už skrze život anebo smrt (Filipským 1:20).

V tuto chvíli Pavlovi chyběla odvaha, ale doufal, že ji získá zpět, ještě než se dostaví zkouška. Na srdci mu leželo přinášet kristu čest a slávu – buď tím, že ve zkoušce obstojí, nebo tím, že zemře důstojně a odhodlaně, a přitom se nezřekne své víry. Vzápětí vyjadřuje svou touhu umřít těmito slovy:

Žít – to je pro mě Kristus, a umřít – to je zisk! Zůstanu-li naživu v tomto těle, znamená to pro mě plodnou práci. Proto nevím, čemu dát přednost, neboť mě přitahuje obojí. Mám touhu odejít a být s Kristem, což je zdaleka nejlepší (Filipským 1:21–23).

V době, kdy tohle psal, si přál umřít. Ale obvykle si přál žít a kázat – nést evangelium na nová místa a k novým lidem, přinášet světu záchranu.