Znáš mě – pětidenní zamyšlení od Tauren WellsUkázka

ZNÁŠ MĚ | Den 4 | PAST APATIE

Vztahová chudoba je jeden z největších problémů naší dnešní kultury. V poslední době máme sklon mít následovníky – ale ne přátele, lajky – ale ne lásku, komentáře – ale ne rozhovory, zástupy – ale ne společníky, církve – ale ne společenství. Naše společnost zpopularizovala nový druh vztahové zkušenosti – takové, která nám poskytuje širší síť „kontaktů“, ale snižuje důležitost hlubokých, smysluplných spojení s lidmi. Priorita ‚já, mně a moje‘ naprosto zastínila význam ‚nás, my a naše‘, a v důsledku toho se lidé dnes cítí mnohem osamocenější než kdy dřív. Na naši dobu se hodí označení „věk osamělosti“. Vlastně se má za to, že jeden z pěti Američanů trpí chronickou osamělostí.

Osamělost má v sobě způsob jakéhosi násobení, takže když se cítíme sami, předpokládáme, že jsme jediní, kdo se tak kdy cítil. Můžeš se cítit sám v bolesti pustošivé ztráty, sám v závislosti, sám ve svém manželství. Můžeš se cítit sám jako rodič pokoušející se vychovávat děti, jako profesionál pokoušející se o rovnováhu v životě, jako student bojující o poznání své identity. Když se cítíme sami, můžeme začít mít pocit, ze nás nikdo doopravdy nezná. A v takových chvílích někdy prožíváme pokušení zpronevěřit se tomu, kdo jsme. Být „sám“ může být nebezpečné místo.

Eva si povídala s hadem. Noe se opil. Mojžíš vraždil. David zcizoložil. Petr zapřel Ježíše – a to všechno se stalo, když byli sami. Je v tom určitý vzorec. A proto Bůh prohlásil: „Není dobré, aby člověk byl sám“. Byli jsme stvořeni ke spojení. Byli jsme stvořeni, abychom se znali. 

Já sám jsem jalovou realitu osamělosti ochutnal a přitom jsem se dověděl, že pocit osamocení je vnitřní siréna burcující duši k velké touze, aby nás dobře poznal Bůh i lidé. Tak může osamělost posloužit smyslu našeho života, přinejmenším pro začátek, ale je tu pár důvodů – přitom ani jeden z nich dobrý – proč se můžeme rozhodnout zůstávat v tak strohé existenci. Na vrcholu toho seznamu důvodů je opak lásky – apatie.

Apatie je lhostejnost. Je to postoj „je mi to fuk“, který zapouzdří naši touhu milovat a být milován a zanechává nás v pocitu samoty a nepoznání, s nímž se pak necháváme unášet životem. Apatie slouží jako mechanismus zvládání, který nás zaštítí před city. Zazdíme se cihlami a maltou z výroků: „Je mi jedno, co si o mně lidé myslí“. Ale máme-li být pravdiví, je to právě naopak. Tolik nám záleží na tom, co si o nás lidé myslí, že vůbec nezvládáme pomyšlení někomu dovolit nás poznat – se všemi zvláštnostmi, silnými i slabými stránkami, světonázorem, obdarováními i nedostatky – protože jim to dává moc nás přijmout nebo odmítnout, a to na základě úrovně naší zranitelnosti. A tak často vytváříme povrchní verze nás samých a tím přesouváme každý vztah na mělký konec vztahových zkušeností. Protože víme, jak moc odmítnutí bolí, bojíme se, že by nás někdo mohl víc poznat a rozhodnout se, že nás nemá rád. Ale v základu blízkosti vztahu je zranitelnost, a když nezvládneš být zranitelný, pravdivý a otevřený, nikdy nebudeš schopný uniknout ze strašného vězení povrchnosti. Nikdy nepoznáš, co znamená plně pochopit a zažít, jaké je být opravdový.