Znáš mě – pětidenní zamyšlení od Tauren WellsUkázka

ZNÁŠ MĚ | Den 3 | POZVÁNÍ

Hodně se mi líbí, co jednou můj tchán ve svém kázání řekl. Že Lukáš 12 zmiňuje, že Bůh má spočítané i naše vlasy na hlavě. Ukázal, že Bůh nejen zná součet našich vlasů na hlavě, ale jde tak daleko, že každý vlas má své číslo! Ví, že vlasy č. 674, 223 a 62 ti dnes ráno zůstaly ve hřebenu. Ví, že vlasy č. 112, 332, 27, 96 a 705 jsou zase o něco šedivější než dřív. To mne nikdy předtím nenapadlo, a napoprvé mi to připadalo legrační. Pak jsem pocítil plnou váhu skutečnosti vyjádřené pravdou tohoto verše. Bůh o svých dětech vidí, zkoumá, sleduje a udržuje každičký... jednotlivý... detail.... Nepřehlédne ani jednu pihu, jizvičku, bolest, chvíli či podrobnost našeho života. Když tak o této úžasné pravdě přemýšlím, srdce mi souzní s Davidem, když si uvědomil, že oči jeho Mistra na něm spočívají, a spolu s ním se ptám: „co je člověk, že na něj pamatuješ?“ Úžasné! Můžeš si kolem toho obalit své srdce?

Další důležitá pravda spočívá ve stejné myšlenkové dráze. Nedávno jsem četl knížku Petera Scazzero The Emotionally Healthy Leader (Emočně zdravý vedoucí), a v ní poukazuje na něco, co mne zasáhlo. Říká tam, že přestože má Bůh neomezený přístup ke všem informacím o nás, neznamená to, že má neomezený přístup k nám. Přístup k informacím a přizvání k důvěrné blízkosti jsou dvě různé věci. 

David na to poukazuje v Žalmu 139. Vlastně tady používá verše 1-22 - celých dvaadvacet veršů – k vyjádření toho, jak důvěrně nás Bůh doopravdy zná. Celý ten oddíl můžeš shrnout třeba takhle: „Hospodine, máš o mně všechny informace! Není nic, co bys nevěděl!“ Ale ve verši 23 David volá: „Vyzpytuj mě, Bože, a poznej mé srdce, zkoumej mě a poznej mé myšlení!“ Kéž bychom se také takto modlili! „Bože, nechceme jen abys všechno o nás podrobně věděl. My tě do toho zveme.“ 

Myslím, že nepřítel naší duše chce, abychom se spokojili se vztahem s Bohem založeném na informacích. Takový vztah nám dává falešný pocit, že víme, co znamená znát Boha a být jím opravdu poznán. Pomysli na Adama s Evou. Myslím, že když je satan pokoušel zakázaným ovocem, věděl, jak na své selhání zareagují. Věděl, že jakmile si uvědomí, že jsou nezahaleni, začnou se schovávat. Reakce lidstva na selhání se od té doby nezměnila. Pořád se schováváme, a vzdálenost, kterou se pokoušíme položit mezi sebe a Boha, je přesně to, co si satan přeje. A co vždycky chtěl. 

Myslíme si, že přikrýt se a izolovat od Boží přítomnosti je bezpečnější než odhalit se a do svého zápasu pozvat Boží přítomnost. A jaká byla Boží reakce na Adama a Evu? Neptal se jich, co udělali. Tu informaci měl. Ale ptal se jich, kde jsou. Chtěl vědět, jestli ho do svého selhání přizvou. Ve chvílích bolesti, osamělosti či selhání máme sklon před Kristem se ukrývat, ale – kamaráde, tady fakt našpicuj uši – díky jeho oběti za naše hříchy se můžeme schovat u Krista. Je to přesně tak, jak řekl Pavel v Římanům 8:1: „Nyní tedy není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši.“