Znáš mě – pětidenní zamyšlení od Tauren WellsUkázka

ZNÁŠ MĚ | Den 1 | ČÁRY, KTERÉ PŘEKRAČUJEME

Když tě někdo miluje, ale moc nezná, je to sice útěšné, ale povrchní. Aby tě někdo opravdu znal a nemiloval, toho se nejvíc bojíme. Ale aby nás někdo dobře znal a skutečně miloval je právě to, co znamená být milován Bohem.

–Timothy Keller

„Kdybys mne opravdu znal, věděl bys, že _______________.“

Vzpomínám si, jak mě kamarád poprvé upozornil na novou reality show, kterou nedávno začali vysílat na MTV. Jmenovalo se to Kdybys mne opravdu znal/em>. Provozovatelé nechali velké skupiny studentů z celé země vyplnit prázdná okénka. Doufali, že se cestou pochopení podaří zastavit šikanu, protože si mysleli, že kdyby studenti znali zápasy těch druhých, spíš by si vzájemně poskytovali slitování místo kritiky. Při té show se všichni studenti nějaké školy měli sejít v tělocvičně a asistenti je u zdi nechali nastoupit do jedné dlouhé řady. Pak měl asistent z připraveného seznamu číst jednotlivé výroky – podobné jako: „Kdybys mne opravdu znal, věděl bys... že jsem vyrůstal v rozvrácené rodině“, nebo „jsem byl obětí nějakého zneužívání“, či „někdy se cítím strašně sám a bojím se, dokonce i mezi přáteli“. Přitom vždycky student, o kterém přečtený výrok platil, udělal krok dopředu, takže by nakonec všichni studenti překročili čáru uprostřed místnosti. 

Pak je asistent vyzval, aby se rozhlédli.

Se slzami v očích viděli své kamarády – ty, které možná přehlíželi nebo odsuzovali – a viděli, že všichni vězí v podobných zápasech. Tohle všechno se odehrálo ve škole, takže nebylo až takové překvapení, že většině studentů (u kterých se nepředpokládal vztah s Ježíšem) život na padrť rozbíjí politováníhodné fragmenty hříchu. A nikdy nezapomenu na den, kdy kamarád tento přístup použil v závěru své přednášky na křesťanské mládežnické konferenci, kde bylo asi tisíc studentů. Myslel jsem si, že v místnosti plné církevních dětí výsledky určitě budou jiné. Nicméně když říkal srdceryvné výroky jako „Kdybys mne skutečně znal, věděl bys, že mám problém se závislostí“, studenti udělali krok dopředu. „Kdybys mne doopravdy znal, věděl bys, že mne sexuálně zneužívali.“ Studenti udělali krok dopředu. „Kdybys mne opravdu znal, věděl bys, že jsem uvažoval o sebevraždě.“ Studenti udělali krok vpřed. „Kdybys mne skutečně znal, věděl bys, že cítím hluboké odmítnutí.“ Zanedlouho byla polovina židlí prázdná a u oltáře byl nával. Myslím, že dopředu mohli jít všichni, ale někteří zůstali na místě svázáni falešným pocitem úlevy, který může vznikat z povrchnosti. 

Pravda je, že zápasíme všichni. Všichni kulháme. Všichni se snažíme poradit si s traumatem vznikajícím proto, že existujeme v padlém světě, ať už nám srdce zlomili lidé, kterým jsme věřili, nebo nás s našimi milými rozloučila smrt, nebo jsme inklinovali s tomu, za co se teď stydíme, nebo máme zdecimovaný pocit vlastní hodnoty... prázdné místo si vyplň sám. Nepotěšilo mne, když jsem si uvědomil existenci verze křesťanství, na kterou jsme mnozí naletěli a která nás vyškolila do profesionálních předstíračů. Tohle zamýšlení je pro lidi, co jsou připraveni setřást pozlátko naleštěného křesťanství a vstoupit do zranitelnosti evangelia, což je nutné předtím, než v našem životě dojde k velkému dílu milosti. Možná kdybychom všichni byli o svých problémech pravdiví, upřímnost by nepůsobila tak izolačně. Vždyť nakonec Ježíš neumřel pro obraz, který předvádíme. Umřel pro to, kdo skutečně jsme. 

Přeji si, abychom jednou všichni byli ochotni překročit tu dělící čáru mezi beznadějí a nadějí, bolestí a uzdravením, zápasem a kapitulací – abychom se rozhlédli kolem sebe a podívali se pod kříž, a vzájemně se viděli a slyšeli Ježíše doříct ten výrok takhle: „Kdybys mne opravdu znal, věděl bys, že nejsi sám.“