Víra a teologie: Dr. John MacArthur, otázky a odpovědiUkázka

Jestli máme milovat své bližní, kdo je náš bližní?

Zákoník, který se u Lukáše 10: 25 Ježíše zeptal, co musí udělat, aby získal věčný život, znal přikázání velmi dobře. Ale když se zeptal "A kdo je můj bližní?", dozvídáme se, že "se chtěl nějak ospravedlnit" (v. 29). To ukázalo na samo-spravedlivý charakter toho člověka stejně jako na jeho přání Krista si trošku podat a vyzkoušet.

Převládající názor zákoníků a farizeů byl, že bližní člověka jsou jen ti spravedliví. Podle nich ty zlé - včetně klasických hříšníků (jako výběrčí daní nebo prostitutky), pohanů a zvlášť Samařanů - bylo potřeba nenávidět, protože to byli nepřátelé Boha. Aby svůj postoj ospravedlnili, citovali Žalm 139: 21-22. Jak ten oddíl naznačuje, nenávidět zlo je přirozený důsledek milování spravedlnosti. Ale skutečná "nenávist" k hříšníkům ze strany spravedlivého člověka není zlé a nenávistné nepřátelství.

Je to spravedlivé rozhořčení nad vším, co je přízemní a zkažené - nejde o záštiplný osobní odpor k jednotlivcům. Zbožnou nenávist značí zdrcený zármutek nad stavem hříšníka. A jak Ježíš říká tady i jinde (6: 27-36; Matouš 5: 44-48), také ji zjemňuje opravdová láska. Farizeové povýšili nenávist ke zlým až na úroveň ctnosti, což v důsledku vynulovalo druhé největší přikázání. Ježíšova odpověď tomuto zákoníkovi vyvrátila výmluvu farizeů, kteří zastávali nenávist k nepřátelům.

Na rozdíl od levity, což byl zbožný muž, který asistoval kněžím při práci v chrámě, tímto pohrdaným Samařanem, který zachránil zraněného člověka, Ježíš zákoníkovu původní otázku úplně postavil na hlavu (v. 29). Zákoník se domníval, že je záležitost ostatních, aby dokázali, že jsou jeho bližní. Ježíšova odpověď vyjasňuje, že je na každém člověku, aby byl bližním těm druhým - obzvlášť těm, kteří to potřebují.