Apologetika 101Ukázka

Relativizmus

I když může být vyloučené všechno vědět, určitě je možné vědět něco. Přesto někteří nesouhlasí dokonce ani s tím a prohlašují, že nemůžeme vědět nic mimo naši vlastní "osobní" realitu, a tak se musíme dostat do kontaktu s vědomím - naším "vyšším já." Prý pokoušet se hledat vědění mimo sebe nechává náš skutečný potenciál sesychat. Nový spiritistický autor Shakti Gawain věří, že "když vědomě potlačíme a nebudeme důvěřovat svému intuitivnímu vědění, a místo toho vzhlížíme k (vnější) autoritě, potvrzení a souhlasu druhých, zahazujeme svou osobní moc či sílu.”

Myšlence, že pravda a morálka závisí na naší osobní či kulturní situaci, se říká relativizmus. Jestli relativizmus má pravdu, mezi hlavní cíle života by mělo patřit odstranit všechny bariéry, s nimiž se lidé mohou setkat, když pro sebe hledají pravdu. Ale není to nebezpečné? Dokonce i Paul Kurtz, ateista a filozof, který pomohl vyvinout filozofii nazvanou “Sekulární humanizmus,” přiznal, že to tak může být:

“Humanista čelí zásadnímu etickému problému. Jelikož zastává etickou svobodu, je možné rozvíjet základ pro morální odpovědnost? Je smutné, že pouze osvobodit jednotlivce od autoritářských sociálních institucí, ať už církev nebo stát, není tu žádná záruka, že si lidé budou uvědomovat svou morální odpovědnost k ostatním. Opak často bývá ten případ. Jakýsi počet sociálních institucí usměrňuje jednání určitými prostředky norem a pravidel, a uplatňují sankce k jejich vynucení... jakmile se tyto sankce začnou ignorovat, můžeme skončit s (člověkem), kterému jde jen o jeho osobní touhu po zábavě a rozkoši, ambicích a moci, a který je proti morálním zábranám imunní.”

Kurtz chápe, že pokud neexistuje nějaká zjevená morální pravda, které bychom se všichni museli podřídit, cokoli se může interpretovat jako dobré či špatné podle situace, v níž se ocitneme. I když usilujeme dělat dobro, když neexistuje žádný absolutní standard, podle kterého bychom to posoudili, pak můžeme spolu vzájemně upřímně nesouhlasit v tom, co je dobré.