Jak najít Boží život pro svou vůliUkázka

Nacházet Boží život pro naši vůli je jako učit se milovat Chipotle. Nikdy jsem to nechtěl zkoušet. Vzpomínám si, jak v našem městě postavili první restauraci toho řetězce a moje sestry se pořád pokoušely mne tam dostat. Nebylo to proto, že by mi jejich jídlo nechutnalo. Abych řekl pravdu, neměl jsem tušení, jak chutná. Prostě jsem to odmítal ochutnat - a je trapné to přiznat - protože mně se nelíbilo to slovo, jak znělo. Jasně. Byl jsem snob na výslovnost. Z nějakého důvodu mi vadilo, že nikdo se mnou nesouhlasil, jak se má vyslovovat Chipotle. Někteří lidé tam před "t" dávali "ei", takže říkali čipoultei! Jiní tomu říkali čipotel. Vím, že to fakt je stupidní, ale byl jsem přesvědčen, že očekávat mne ve zdech takové restaurace nepřinese žádnou radost. Když se nemohli dohodnout, jak se to vlastně jmenuje, určitě by neměli na to přijít s vybraně chutnající kuchyní. Pak, jednoho dne, když jsem z vysoké přijel domů na vánoční prázdniny, tam po bohoslužbě šla celá naše rodina a já byl nucen to zkusit. Do života mi vtrhla řeka radosti.

Jaké zázraky! Jaká sláva ni unikala! Chuťové pohárky mi tančily a omdlévaly! Okouzlilo mi to srdce. Byl jsem Billem Murrayem ve What About Bob? V extázi jsem vykřikoval. Vzlykal jsem v euforických záchvatech souběžného údivu a lítosti, že jsem už dřív neochutnal tu božskou ambrozii eticky vrcholného masa a čerstvé zeleniny! Pořád je těžké přijmout, že jsem přišel o všechny příležitosti takového kulinářského zjevení jen proto, že jsem si arogantně myslel, že znám své chuťové pohárky. Chipotle, odpusť mi! Odmítl jsem tě ještě předtím, než jsem tě skutečně poznal!

Od toho dne až dodnes jsem sám sobě přísahal, že se moje rozhodování o jídle už navždy změní. Vždyť do nedávna jsem se vyhýbal zážitku tohoto fast-foodového zázraku. Není to zajímavé? Moje obědové sny a touhy, i když to zní hloupě, nevěděly, po čem prahnou, do té doby, dokud nezažily a nepoznaly, co bylo tak vynikající a dobré. 

A úplně stejné to je s naším životem před Bohem. Od žalmisty se dovídáme v Žalmu 37:4: "V Hospodinu měj svoji rozkoš - on touhy tvého srdce naplní!" Je šokující, jak rychle si to někteří překroutí jako volání k mocné Boží ruce. To není Boží slib, že ti dá všechno, co chceš. Je to však Boží slib, že se staneš tím, čím chceš být.

Všimni si, že když máš svou rozkoš v Bohu, když si ho užíváš, stejně jako si užíváš všeho ostatního, to užívání či rozkoš tě posune tam, co tvoje srdce chce ze všeho nejvíc. Než nám Bůh dá to, po čem prahneme, mění naši touhu tak dlouho, až on je to jediné, po čem toužíme. Duchovně řečeno, mění nám chuťové pohárky. A tak než začneme požadovat, aby naplnil touhy našeho srdce, je dobré nejdřív žádat, aby naše srdce vyladil na to, co chce on. Nejdřív je nutné předat mu své sny a přání. Když se chystáme ukázat mu své sny, on bude věrný a ty sny nám změní. A možná v první řadě zjistíme, že jsme vlastně ani nevěděli, za co jsme ho prosili.

Je důležité tady zmínit, že on nejen mění některé naše touhy, ale také nám dává pokoj žít s neuskutečněnými přáními. A v takové situaci narůstá naše trpělivost. Když Boha okusíme a vidíme, raději bychom měli začít čekat. Předpokládám, že okusit Boha nám dává nové chuťové pohárky a dělá z nás svým způsobem snoby. Je to jako rozdíl mezi kávou zalitou horkou vodou versus z překapávače či kávovaru. Jakmile jednou okusíš sladkou slávu dobře připraveného hrnečku kofeinu, vůbec ti nezáleží na tom, jak dlouho to trvá. Počkáš si na to nejlepší mnohem raději, než se spokojit s rychlou přípravou.