Jak najít Boží život pro svou vůliUkázka

V sedmé třídě mě do ředitelny poslali dvaačtyřicetkrát. Ano, čteš to dobře. Čtyřicet dva krát. Možná se teď ptáš: "Proč bych měl dát na duchovní rady nějakého delikventa?" Výborná otázka. Tady je proč. Když to shrnu, měl jsem úžasného ředitele, který mne odmítl zařadit na základě mých chyb. Jmenoval se Randy Brunk. Znovu a znovu mne posílali do ředitelny. Ale místo aby mi říkal, že jsem "potížista" nebo "třídní klaun" či "ztracený případ", jak mne pojmenovali někteří jiní, jednoduše mne oslovoval "mladíku" nebo "pane." I když si moje jednání takovou zdvořilost nezasloužilo, pan Brunk odmítl dopustit, aby mne definovala má selhání. On ztělesňoval citát, který se připisuje dvěma autorům, Goethemu i Emersonovi: "Jednej s člověkem podle toho, jaký je, a on takový zůstane. Jednej s člověkem podle toho, jaký by mohl být, a stane se tím, čím by měl být." Celý svůj život trávíme snahou být dost dobří na to, abychom mohli nosit novou jmenovku, a neuvědomujeme si, že Ježíš, stejně jako můj ředitel, nás už tím novým jménem oslovuje. Nemusíme ze sebe dělat nic nového, jednoduše potřebujeme uvěřit tomu, co o nás říká Bůh.

Bible říká ve 2 Korintským 5:17: “Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Staré pominulo - hle, je tu nové!” Netuším, jaké chyby při pohledu do zrcadla vidíš. Ale ať už věříš komukoli, kdo se tam na tebe dívá, buď si jist, že podle toho budeš jednat. Nálepky jsou hodně mocná věc. Možná ses nikdy nenaučil podívat se za nálepky, které ti někdy ve třinácti dali. Možná jsi souhlasil s chybami, kterých ses dopustil, a proto od té doby takový jsi. Možná jsi snil o řediteli jako ten můj, protože ten tvůj ti říkal jen to, co ty nikdy nebudeš. Možná tentokrát doufáš, že se sebereš. Možná se teď popadneš za límec a předěláš se v nové stvoření. Možná. No, než to začneš zkoušet, chci ti připomenout, co jsem se já, jako postrach druhého stupně základky, naučil. Jednání jde za nálepkou, ne obráceně. A to nejlepší? Teď jsi nové stvoření, právě tam kde teď jsi, jen když tomu jednoduše uvěříš. Nezasloužíš si to. Vlastě to si nemůže zasloužit vůbec nikdo. Jen to dostáváme. A když přijmeme to nové jméno, které nám dává milost, začneme jednat jako někdo, kým jsme byli stvořeni být. 

Dnes mám čtyři dcery (modli se za mne). Mít v domě čtyři holky je úžasné. Prostě to znamená, že pořád někdo křičí a brečí, a obvykle jsem to já. A ne, nemodlím se za kluka. Zjistil jsem, že Bůh dává holčičky do rodiny, která už chlapa má. Sláva! Ale teď, když jsem táta, intenzívně si uvědomuji, jak brzy začneme svým nálepkám věřit. Jen před pár dny, po několikerých svévolných ukázkách ubohé neposlušnosti, moje čtyřletá zasténala: "Vždycky všechno zvorám."  

Slyšet ta slova vycházet z její pusinky mne vyloženě proklálo ostřím nožů. Klekl jsem si k ní a něžně uchopil její hlavičku: "Kdepak, miláčku," odpověděl jsem jí pevně a přesto něžně. "Trošku špatně ses dnes rozhodla, ale to nejsi ty. Ty jsi dítě světla, a zítra dostaneme novou šanci podle toho jednat. Milost je každé ráno nová.” 

“Každé ráno?” řekla a zvedla k mým očím ty své smutné, nekonečné tůně modři a možností. "Každé ráno, zlatíčko. Vím to, protože to každé ráno potřebuju taky.” 

Objali jsme se a já brečel víc než ona. Jestli tady na zemi mám nějaký úkol, je to v první řadě a hlavně každý den říct svým sladkým dcerám, co z nich bude. Po dvaačtyřiceti výletech do ředitelny věřím, že z nás všech bude to, čemu věříme, že jsme. Nebo bych možná měl říct, čí věříme, že jsme.