Den 5: Bůh chce zpátky mikrofon.

Už jsi někdy protrpěl pohřební řeč, která trvala 10x déle, než se předpokládalo? Vím, že já ano. Co to v sobě mikrofony mají, že nutí lidi naprosto ztratit pojem o čase?

Tvůj rozvláčný strýc není jediný, kdo se provinil tím, že tak ovládl pohřeb. Když přijde na zážitky se smrtí, často děláme totéž. Truchlíme nad nimi, připomínáme si je, pláčeme nad nimi - a naprosto pustíme ze zřetele čas. Uvízneme v modu truchlení a odmítáme jít dál.

Dříve či později Bůh chce mikrofon zpátky.

Pohřeb musí pokračovat. A tak do nás Bůh jemně dloube a tím nám dává znát, že proces truchlení zdržujeme. Povzbuzuje nás, abychom to už nechali být a šli dál. Je nutné přistoupit k pohřbení, ale to není možné, dokud trváme na tom, že svou ztrátu budeme stále znovu prožívat.

V žalmu 23 David napsal známá slova: “I kdybych měl jít údolím stínu smrti, ničeho zlého se nebojím, neboť ty se mnou jsi.” Všimni si, že David mluví o chůzi údolím. Údolí smrti a temnoty není míněno jako dlouhodobý domov. Mají se jím projít, ne se v něm trvale zabydlet. Ta cesta může nějaký čas trvat, ale měl by v tom být pokrok.

Nesnažím se ti tu říkat jak truchlit, ale říkám, abys nezapomínal, že jsi pořád v zemi živých, i když truchlíš nad mrtvým. Čeká tu široký a nádherný svět a ty jsi jeho nedílná součást. Nestůj tam s mikrofonem příliš dlouho, nebo propaseš to, co pro tebe Bůh má. Skončíš tak, že svou ztrátu postavíš jako zaměření své existence místo jako pomník na cestě.

Jsem ten poslední, kdo by ti říkal, kdy přesně se tvoje truchlení má přenést k pohřbení. To je mezi tebou a Bohem.

Zeptej se tedy sám sebe, jestli tě Bůh něžně nepostrkuje, abys už mu ten mikrofon podal. Říká ti, že jedno období přechází v druhé, a že nastal čas zakončit svou vzpomínkovou řeč a přenést se do budoucnosti? Jestli ne, dopřej si na truchlení čas.

Ale jestli ano, nechť tě jeho milost vede dál.