Všechno o nebi a zármutkuUkázka

Socha od Alberta György s názvem ‘Melancholie’ je k vidění u Ženevského jezera ve Švýcarsku. Zobrazuje truchlení. (Foto použito se svolením, nesmí se reprodukovat).

Lidé se ptali, a řada jich nepřímo vyjádřila otázku: "Už ses přes to přenesl?" Když jsi na straně tázaného, taková otázka tě dost šokuje. V našem sboru byla jedna nově truchlící snacha, a po jednom týdnu, ano, opravdu po týdnu řekla, že jí členové církve naznačovali, že "se z toho brzy dostane." Křesťané často mívají pocit viny, nebo je k tomu druzí mají, když jim trošku déle trvá pláč pozůstalých. Někdy se členové církve, i když to myslí dobře, pokoušejí skoro násilím vnutit nerealistickou duchovnost, protože mají pocit, že by se tak mělo žít. Proč? Protože by útěcha Ducha svatého zjevně měla na osušení slz stačit. Nicméně je to tak, že k osušení či otření slz nedojde, dokud nebudeme v nebi.

Nikoho tady nesoudím. Bezpočtukrát jsem měl pocit, že mám v žaludku kus betonu, když jsem přistupoval k truchlícím členům rodiny a volal k Bohu: "Prosím, dej mi vhodná slova!" Je to těžké, a často nevíme, co říct. Mezi nejužitečnější chvíle pro mne i Gill bylo, když nás náš kamarád Rob Parsons přišel navštívit. Asi hodinu a půl nám naslouchal, nic nám neradil, a jen krátce něco řekl. Ale plakal s námi a řekl snad to nejsmysluplnější, co bylo možné říct: "Nenapadají mne žádná chytrá slova, a dokonce ani moje modlitby cestou sem nebyly chytré. To jediné, co jsem byl schopný se modlit, bylo: "Pane, ať jim neublížím.”’

Slova mohou pomoct jen zřídka, často bývají neutrální, a někdy dokonce devastují (jako "Tak co, už ses přes to přenesl?"). Ale všichni můžeme udělat to, že budeme plakat s plačícími. Naše přítomnost a slzy mohou vyjádřit mnohem víc, než je možné sdělit slovy.

Zlatá jablka na stříbrných mísách jsou slova řečená v pravý čas (Přísloví 25:11)