Pláč 3:1-39
Pláč 3:1-39 Bible Kralická 1613 (BKR)
Já jsem muž okoušející trápení od metly rozhněvání Božího. Zahnal mne, a uvedl do tmy a ne k světlu. Toliko proti mně se postavuje, a obrací ruku svou přes celý den. Uvedl sešlost na tělo mé a kůži mou, a polámal kosti mé. Zastavěl mne a obklíčil přeodpornou hořkostí. Postavil mne v tmavých místech jako ty, kteříž již dávno zemřeli. Ohradil mne, abych nevyšel; obtížil ocelivý řetěz můj. A jakžkoli volám a křičím, zacpává uši před mou modlitbou. Ohradil cesty mé tesaným kamenem, a stezky mé zmátl. Jest nedvěd číhající na mne, lev v skrejších. Cesty mé stočil, anobrž roztrhal mne, a na to mne přivedl, abych byl pustý. Natáhl lučiště své, a vystavil mne za cíl střelám. Postřelil ledví má střelami toulu svého. Jsem v posměchu se vším lidem svým, a písničkou jejich přes celý den. Sytí mne hořkostmi, opojuje mne pelynkem. Nadto potřel o kameníčko zuby mé, vrazil mne do popela. Tak jsi vzdálil, ó Bože, duši mou od pokoje, až zapomínám na pohodlí, A říkám: Zahynulatě síla má i naděje má, kterouž jsem měl v Hospodinu. A však duše má rozvažujíc trápení svá a pláč svůj, pelynek a žluč, Rozvažujíc to ustavičně, ponižuje se ve mně. A přivodě sobě to ku paměti, (naději mám), Že veliké jest milosrdenství Hospodinovo, když jsme do konce nevyhynuli. Nepřestávajíť zajisté slitování jeho, Ale nová jsou každého jitra; převeliká jest pravda tvá. Díl můj jest Hospodin, říká duše má; protož naději mám v něm. Dobrý jest Hospodin těm, jenž očekávají na něj, duši té, kteráž ho hledá. Dobré jest trpělivě očekávajícímu na spasení Hospodinovo. Dobré jest muži tomu, kterýž by nosil jho od dětinství svého, Kterýž by pak byl opuštěn, trpělivě se má v tom, což na něj vloženo, Dávaje do prachu ústa svá, až by se ukázala naděje, Nastavuje líce tomu, kdož jej bije, a sytě se potupou. Neboť nezamítá Pán na věčnost; Nýbrž ačkoli zarmucuje, však slitovává se podlé množství milosrdenství svého. Netrápíť zajisté z srdce svého, aniž zarmucuje synů lidských. Aby kdo potíral nohama svýma všecky vězně v zemi, Aby nespravedlivě soudil muže před oblíčejem Nejvyššího, Aby převracel člověka v při jeho, Pán nelibuje. Kdo jest, ješto když řekl, stalo se něco, a Pán nepřikázal? Z úst Nejvyššího zdali nepochází zlé i dobré? Proč by tedy sobě stýskal člověk živý, muž nad kázní za hříchy své?
Pláč 3:1-39 Bible 21 (B21)
Ano, i já jsem pocítil, jak trestá jeho rozzuřený kyj. Odehnal mě, do tmy zavedl, a ne ke světlu. Zas a znovu, celý den obrací ruku proti mně! Tělo i kůži sedřel mi, rozdrtil kosti na padrť. Ohradil mě a obklopil hořkou útrapou. Usadil mě do temnoty jak dávno mrtvého. Zazdil mě, nemohu pryč, obtížil mě okovy. I když jsem křičel ze všech sil, on umlčel mé modlitby. Kamennou zdí mi cesty zahradil a zamotal mé pěšiny. Číhal na mě jako medvěd, jako lev ve skrýši. Na mé cestě přepadl mě, rozsápal a zahubil. Napjal svůj luk, přiložil šíp, udělal si ze mě cíl! Ve svém toulci našel střely, prostřílel mi slabiny! Všichni lidé se mi smějí, zpívají si o mně celé dny. Nakrmil mě hořkým jedem, k pití mi dal pelyněk! Do zubů mi vemlel štěrk, nakrmil mě popelem. Má duše nezná pokoje, na vše dobré jsem zapomněl. To je můj konec, řekl jsem, u Hospodina pro mě není naděje! Myslím na svou bídu, na své bloudění, na ten pelyněk a trpké byliny. Když o tom stále přemýšlím, má duše klesá níž a níž. Toto však k srdci beru si, toto je mojí nadějí: Hospodinova láska nepomíjí, jeho soucit nikdy nekončí. Každé ráno stále nová, tvá věrnost je tak veliká! Můj úděl je Hospodin, říkám si, v něj složím svoji naději. Dobrý je Hospodin k těm, kdo v něj doufají, ke všem, kteří jej hledají. Dobré je trpělivé čekání na Hospodinovo spasení. Dobré je, když člověk nosí své jho už od mládí. Ať sedá o samotě, tiše pod uloženým břemenem. Ústy do prachu ať klesne – snad je naděje! Tvář ať nastaví tomu, kdo jej bije, potupou ať je nasycen. Hospodin přece navěky nezavrhuje! I když zarmoutil, znovu se slituje ve veliké lásce své. Netrápí přece zlomyslně, nechce lidem dávat zármutek. Když jsou všichni zajatci v zemi pod nohama drceni, když se překrucuje právo lidí přímo před Nejvyšším, když se křivdí lidem v soudní při – copak to Hospodin nevidí? Kdo „promluví, a stane se“? Kdo než Hospodin to přikáže? Což nepochází pohroma i dobro přímo z úst Nejvyššího? Proč by si tedy člověk stěžoval, když je za svůj hřích potrestán?
Pláč 3:1-39 Český studijní překlad (CSP)
Já jsem muž, který zažil soužení skrze hůl jeho hněvu. Hnal mě a přivedl do temnoty, ne do světla. Jen proti mně obrací znovu a znovu svou ruku, celý den. Nechal chřadnout mé tělo a mou kůži, rozlámal mé kosti. Oblehl mě a obklopil jedem a těžkostmi. Způsobil, že bydlím v temnotách jako dávno zemřelí. Zazdil mě, abych nemohl vyjít, obtížil mě bronzovým řetězem. I když volám a křičím o pomoc, zadržuje mou modlitbou. Moje cesty zazdil tesanými kameny, zkazil moje stezky. Je pro mě jako číhající medvěd, jako lev ve skrýši. Odvlekl mě z cesty a roztrhal mě na kusy, učinil mě opuštěným. Napjal svůj luk a učinil mě terčem pro šíp. Střelil do mého nitra šípy ze svého toulce. Stal jsem se posměchem všemu svému lidu, po celý den jejich posměšnou písničkou. Nasytil mě hořkostí, napojil mě pelyňkem. Moje zuby rozdrtil štěrkem, přimáčkl mě do popela. Má duše byla zbavena pokoje, zapomněl jsem, co je dobré. Takže jsem řekl: Je pryč moje síla i mé očekávání na pomoc od Hospodina. Pamatuj na mé soužení a mé bezdomovství, na pelyněk a jed. Má duše na to stále pamatuje a klesá ve mně. To si připomínám v mysli, proto mám naději. Je to Hospodinovo milosrdenství, že jsme nezahynuli, neboť nepominulo jeho slitování. Je nová každé ráno, tvá věrnost je velká. Mým podílem je Hospodin, říká má duše, proto v něm mám naději. Hospodin je dobrý k tomu, kdo na něho očekává, k člověku, jenž ho hledá. Je dobré, aby člověk měl naději a mlčky čekal na Hospodinovu záchranu. Pro muže je dobré, když nosí jho ve svém mládí. Ať sedí o samotě a mlčí, když to na něj vloží. Ať položí svá ústa do prachu, snad je ještě naděje. Ať nastaví tvář tomu, kdo ho bije, ať se nasytí potupou. Neboť Panovník neodvrhne navěky; neboť jestliže sklíčil, slituje se podle svého hojného milosrdenství. Neboť ne z vlastního rozmaru pokořuje či skličuje syny člověka. Srazit pod nohy všechny vězně země, převracet právo muže před tváří Nejvyššího, podvádět člověka při jeho sporu, to Panovník nechce vidět! Je někdo, kdo řekl a stalo se, když to Panovník nepřikázal? Cožpak zlé věci i dobro nevychází z úst Nejvyššího? Co si má co stěžovat živý člověk na trest za svoje hříchy?