Pláč 3:1-39

Ano, i já jsem pocítil, jak trestá jeho rozzuřený kyj. Odehnal mě, do tmy zavedl, a ne ke světlu. Zas a znovu, celý den obrací ruku proti mně! Tělo i kůži sedřel mi, rozdrtil kosti na padrť. Ohradil mě a obklopil hořkou útrapou. Usadil mě do temnoty jak dávno mrtvého. Zazdil mě, nemohu pryč, obtížil mě okovy. I když jsem křičel ze všech sil, on umlčel mé modlitby. Kamennou zdí mi cesty zahradil a zamotal mé pěšiny. Číhal na mě jako medvěd, jako lev ve skrýši. Na mé cestě přepadl mě, rozsápal a zahubil. Napjal svůj luk, přiložil šíp, udělal si ze mě cíl! Ve svém toulci našel střely, prostřílel mi slabiny! Všichni lidé se mi smějí, zpívají si o mně celé dny. Nakrmil mě hořkým jedem, k pití mi dal pelyněk! Do zubů mi vemlel štěrk, nakrmil mě popelem. Má duše nezná pokoje, na vše dobré jsem zapomněl. To je můj konec, řekl jsem, u Hospodina pro mě není naděje! Myslím na svou bídu, na své bloudění, na ten pelyněk a trpké byliny. Když o tom stále přemýšlím, má duše klesá níž a níž. Toto však k srdci beru si, toto je mojí nadějí: Hospodinova láska nepomíjí, jeho soucit nikdy nekončí. Každé ráno stále nová, tvá věrnost je tak veliká! Můj úděl je Hospodin, říkám si, v něj složím svoji naději. Dobrý je Hospodin k těm, kdo v něj doufají, ke všem, kteří jej hledají. Dobré je trpělivé čekání na Hospodinovo spasení. Dobré je, když člověk nosí své jho už od mládí. Ať sedá o samotě, tiše pod uloženým břemenem. Ústy do prachu ať klesne – snad je naděje! Tvář ať nastaví tomu, kdo jej bije, potupou ať je nasycen. Hospodin přece navěky nezavrhuje! I když zarmoutil, znovu se slituje ve veliké lásce své. Netrápí přece zlomyslně, nechce lidem dávat zármutek. Když jsou všichni zajatci v zemi pod nohama drceni, když se překrucuje právo lidí přímo před Nejvyšším, když se křivdí lidem v soudní při – copak to Hospodin nevidí? Kdo „promluví, a stane se“? Kdo než Hospodin to přikáže? Což nepochází pohroma i dobro přímo z úst Nejvyššího? Proč by si tedy člověk stěžoval, když je za svůj hřích potrestán?