Přízeň králůUkázka

Špatná zpráva

Špatná zpráva způsobuje průlomy.

Jsem si jistý, že tam došlo k pár zdvořilostem, když se zpočátku Nehemiáš pozdravil se svým bratrem a přáteli, ale moc dlouho jim to nevydrželo. Vyskytla se řada problémů, o kterých by radši pomlčeli.

Nehemiáš žil v paláci jako král, a jeho přátelé a rodina právě ušli 1300 km... z určitého důvodu. Ve tváři se jim zračilo vyčerpání a beznaděj. A Nehemiáš se rozhodl šlápnout do toho a nedělat, že to zřejmé nevidí.

Nehemiáš: „Jak to jde, ale doopravdy?“

Přátelé: „No, vlastně nic moc. Nemáme dobré zprávy.“

Takhle nějak to je, že? Srdce ti usedá a myslíš si: Proč jsem se jen ptal?

Nikdo nemá rád špatné zprávy. Nikdo se neraduje z tragedie a bolesti. Víme, že to k životu patří, ale všichni bychom se tomu rádi pokud možno vyhnuli.

Ale ještě tu je takový podivný nápad, kterému říkáme soucit. Je to podstata péče a zájmu, a ochota pomoct, když to je možné.

Soucit je jedním z nejčistších vyjádření lidskosti.

Soucit je Matka Tereza, která věnovala svůj život službě chudým. Je to rodina, která jde neskutečně daleko k adopci dítěte, které by jinak nemělo budoucnost. Soucítění je jídlo s bezdomovcem. Znamená to vytáhnout auto ze škarpy a pomoct ho odtlačit ze silnice. Soucit je v klidu posedět a tiše plakat s přítelem, který utrpěl obrovskou ztrátu, protože tady žádná slova nestačí.

Soucit znamená ptát se, poznat a udělat to, co udělat můžeš.

Nehemiáš měl soucit s lidmi, a oni to vidí, a tak mu špatnou zprávu sdělí. A je to opravdu špatná zpráva.

Nejen že Jeruzalém – město kdysi proslulé svou silou a Božím požehnáním – se proměnil v popel a hromadu trosek, ale nikdo s tím nemohl nic udělat. Chrám lidé obnovili, ale když se pokusili obnovit město a městské hradby, vzbudilo to velký odpor, vložil se do toho perský král a celý projekt zastavil. Židé uvízli na mrtvém bodě. Kdysi plni optimismu teď propadali frustraci. Kdysi povzbuzeni se teď vzdávali naděje.

Existuje psychický princip, který vidíme u institucionalizovaných obyvatel a kterému můžeme říkat "věznizace", což mluví o lidech, kteří sami sebe vnímají jako vězně (zvrhlíci, oběti apod.). A budou dál jednat v souladu s takovým pohledem i tehdy, když se jejich situace změní. V tomto případě je pravděpodobné, že i když zajatí Židé byli osvobozeni a vrátili se domů, dál se vnímali jako nevýznamní, beznadějní a nehodní či neschopní nějakého smysluplného posunu. Jinými slovy, pořád jednali jako bezmocní otroci.

Taková psychická bitva přetrvává a patří mezi velké lidské zápasy. Žijeme podle toho, čemu věříme. Jednáme v souladu s tím, jak sami sebe vnímáme. A většina z nás má nízké nebo negativní vnímání sebe.

Nehemiáš poslouchá popis zbořených hradeb a vypálených bran, ale za slovy je schopný vidět hlubokou realitu. Vidí lid, který ztratil svou identitu, přišel o sílu a stěží se držel trosek naděje – možná že by Nehemiáš mohl nějak ovlivnit krále.

Když se Nehemiáš dívá na přátele, vidí pod povrch problémů. Když poslouchá jejich hlášení, naslouchá na hluboké úrovni.

Zcela určitě to byla špatná zpráva. Ale ta špatná zprávě měla všechno změnit.