Žalmy 22:1-18

Přednímu zpěváku k času jitřnímu, žalm Davidův. Bože můj, Bože můj, pročež jsi mne opustil? Vzdálils se od spasení mého a od slov naříkání mého. Bože můj, přes celý den volám, a neslyšíš, i v noci, a nemohu se utajiti. Ty zajisté jsi svatý, zůstávající vždycky k veliké chvále Izraelovi. V toběť doufali otcové naši, doufali, a vysvobozovals je. K tobě volávali, a spomáhals jim; v tobě doufali, a nebývali zahanbeni. Já pak červ jsem, a ne člověk, útržka lidská a povrhel vůbec. Všickni, kteříž mne vidí, posmívají se mi, ošklebují se, a hlavami potřásají, říkajíce: Spustiltě se na Hospodina, nechť ho vysvobodí; nechať jej vytrhne, poněvadž se mu v něm zalíbilo. Ješto ty jsi, kterýž jsi mne vyvedl z života, ustaviv mne v doufání při prsích matky mé. Na tebeť jsem uvržen od narození svého, od života matky mé Bůh můj ty jsi. Nevzdalujž se ode mne, nebo ssoužení blízké jest, a nemám spomocníka. Obkličujíť mne býkové mnozí, silní volové z Bázan obstupují mne. Otvírají na mne ústa svá, jako lev rozsapávající a řvoucí. Jako voda rozplynul jsem se, a rozstoupily se všecky kosti mé, a srdce mé jako vosk rozpustilo se u prostřed vnitřností mých. Vyprahla jako střepina síla má, a jazyk můj přilnul k dásním mým, anobrž v prachu smrti položils mne. Nebo psi obskočili mne, rota zlostníků oblehla mne, zprobijeli ruce mé i nohy mé. Mohl bych sčísti všecky kosti své, oni pak hledí na mne, a dívají se mi.