Římanům 11:1-12
Římanům 11:1-12 Slovo na cestu (SNC)
Ptám se tedy: Zavrhl snad Bůh svůj národ? Rozhodně ne! Vždyť já jsem také židovské národnosti, potomek Abrahamův z větve Benjamínovy. Bůh nezavrhl svůj lid, který si předtím vybral. V Bibli se dočteme, že už Elijáš si Bohu na svůj národ stěžoval: „Pane, tvé proroky povraždili, tvé oltáře rozbořili. Už jen já jsem zůstal při tobě a také mně o život ukládají.“ A co mu na to odpovídá Bůh? „Sedm tisíc věrných – kromě tebe – se bohům cizím ještě neklaní!“ Stejně tak dnes je tu takový zbytek věrných. Bůh je ovšem nevyvolil pro jejich zásluhy, nýbrž ze své milosti. Tak tedy: o co se tolik snažili Izraelci, toho – kromě těch vyvolených – nedosáhli. Bůh je ranil slepotou, takže mají oči – a přesto nevidí, mají uši – a přesto neslyší, slepí a hluší jsou až dodnes. A David říká v jednom svém žalmu: „Jejich blahobyt ať je jim osidlem a kamenem úrazu. Zatmi jim zrak, ať nevidí a pod břemenem stále se hrbí.“ Ptám se tedy: Je snad smyslem jejich klopýtnutí, aby padli nadobro? V žádném případě! Jejich pád však umožnil záchranu pohanů, a to má probudit u židů zdravou žárlivost. Oč větším požehnáním pro svět bude návrat Izraele k Bohu, když jeho úpadek znamenal už takové dobrodiní!
Římanům 11:1-12 Bible Kralická 1613 (BKR)
Protož pravím: Zdali jest Bůh zavrhl lid svůj? Nikoli; nebo i já Izraelský jsem, z semene Abrahamova, z pokolení Beniaminova. Nezavrhlť jest Bůh lidu svého, kterýž předzvěděl. Zdali nevíte, co Písmo praví o Eliášovi? Kterak se modlí Bohu proti lidu Izraelskému řka: Pane, proroky tvé zmordovali a oltáře tvé rozkopali, já pak zůstal jsem sám, a i méť duše hledají. Ale co jemu dí odpověd Boží? Pozůstavil jsem sobě sedm tisíců mužů, kteříž neskláněli kolen před Bálem. Takť i nyní ostatkové podle vyvolení jdoucího z pouhé milosti Boží zůstali, A poněvadž z milosti, tedy ne z skutků, sic jinak milost již by nebyla milost. Pakli z skutků, tedy již není milost, jinak skutek nebyl by skutek. Což tedy? Èeho hledá Izrael, toho jest nedošel, ale vyvolení došli toho, jiní pak zatvrzeni jsou, (Jakož psáno jest: Dal jim Bůh ducha zkormoucení, oči, aby neviděli, a uši, aby neslyšeli,) až do dnešního dne. A David dí: Budiž jim stůl jejich osidlem a pastmi a pohoršením i spravedlivým odplacením. Zatmětež se oči jejich, ať nevidí, a hřbet jejich vždycky shýbej. A z toho pravím: Tak-liž jsou pak Židé klesli, aby docela padli? Nikoli, ale jejich klesnutím spasení přiblížilo se pohanům, aby je tak Bůh k závidění přivedl. A poněvadž pak jejich pád jest bohatství světa a zmenšení jejich jest bohatství pohanů, čím více plnost jich?
Římanům 11:1-12 Bible 21 (B21)
Ptám se tedy: Zavrhl Bůh svůj lid? V žádném případě! Vždyť i já jsem Izraelita, ze semene Abrahamova, z pokolení Benjamínova. Bůh nezavrhl svůj lid, který odedávna znal. Znáte přece vyprávění Písma o tom, jak si Eliáš Bohu stěžoval na Izrael: „Pane, tvé proroky pobili a tvé oltáře rozbořili; zůstal jsem jen já, a i mně usilují o život!“ Jak mu tehdy Bůh odpověděl? „Ponechal jsem si sedm tisíc mužů, kteří neklekali před Baalem.“ Stejně tak i nyní zůstala hrstka vyvolených milostí. Je to díky milosti, ne díky skutkům – jinak by milost už nebyla milost. Co dodat? Izrael stále nenašel to, co hledá. Vyvolení toho dosáhli, ale ostatní byli zatvrzeni. Jak je psáno: „Bůh otupil jejich ducha: jejich oči dodnes nevidí, jejich uši neslyší.“ A David říká: „Jejich stůl ať se jim stane léčkou a pastí, kamenem úrazu a odplatou. Ať se jim v očích zatmí, tak aby neviděli, a jejich záda sehni navždycky.“ Ptám se tedy: Klopýtli snad Židé tak, aby nevstali? V žádném případě! Vždyť jejich selháním dospěla spása k pohanům, aby to v nich vzbudilo žárlivost. Když tedy jejich selhání obohatilo svět a jejich umenšení obohatilo pohany, co teprve jejich naplnění!
Římanům 11:1-12 Český studijní překlad (CSP)
Pravím tedy: Zavrhl snad Bůh svůj lid? Naprosto ne! Vždyť i já jsem Izraelec, potomek Abrahamův, z kmene Benjamínova. Bůh nezavrhl svůj lid, který předem poznal. Což nevíte, co praví Písmo o Eliášovi, když vypráví, jak si stěžuje Bohu na Izrael? "Pane, tvé proroky zabili, tvé oltáře rozbořili; já jediný jsem zůstal, a i o mou duši usilují." Co mu však řekl božský výrok? "Ponechal jsem si sedm tisíc mužů, kteří nesklonili koleno před Baalem." Tak i v nynějším čase zůstal ostatek lidu podle vyvolení z milosti. Jestliže však z milosti, pak již ne ze skutků, jinak by milost již nebyla milostí. Co tedy? Oč Izrael usiluje, toho nedosáhl, ale dosáhli toho vyvolení. Ostatní byli zatvrzeni, jak je napsáno: "Bůh jim dal ducha otupělosti, oči, aby neviděli, uši, aby neslyšeli, až do dnešního dne." A David praví: "Ať se jim jejich stůl stane léčkou a pastí, kamenem úrazu a odplatou. Ať se jejich oči zatmějí, aby neviděli, a jejich záda sehni navždy." Ptám se tedy: Což klopýtli proto, aby padli? Naprosto ne! Ale jejich proviněním se dostalo záchrany pohanům, aby to vzbudilo jejich žárlivost. Jestliže jejich provinění znamená bohatství pro svět a jejich porážka bohatství pro pohany, oč více bude znamenat jejich plnost!