Římanům 11:1-12

Pravím tedy: Zavrhl snad Bůh svůj lid? Naprosto ne! Vždyť i já jsem Izraelec, potomek Abrahamův, z kmene Benjamínova. Bůh nezavrhl svůj lid, který předem poznal. Což nevíte, co praví Písmo o Eliášovi, když vypráví, jak si stěžuje Bohu na Izrael? "Pane, tvé proroky zabili, tvé oltáře rozbořili; já jediný jsem zůstal, a i o mou duši usilují." Co mu však řekl božský výrok? "Ponechal jsem si sedm tisíc mužů, kteří nesklonili koleno před Baalem." Tak i v nynějším čase zůstal ostatek lidu podle vyvolení z milosti. Jestliže však z milosti, pak již ne ze skutků, jinak by milost již nebyla milostí. Co tedy? Oč Izrael usiluje, toho nedosáhl, ale dosáhli toho vyvolení. Ostatní byli zatvrzeni, jak je napsáno: "Bůh jim dal ducha otupělosti, oči, aby neviděli, uši, aby neslyšeli, až do dnešního dne." A David praví: "Ať se jim jejich stůl stane léčkou a pastí, kamenem úrazu a odplatou. Ať se jejich oči zatmějí, aby neviděli, a jejich záda sehni navždy." Ptám se tedy: Což klopýtli proto, aby padli? Naprosto ne! Ale jejich proviněním se dostalo záchrany pohanům, aby to vzbudilo jejich žárlivost. Jestliže jejich provinění znamená bohatství pro svět a jejich porážka bohatství pro pohany, oč více bude znamenat jejich plnost!