Pláč 3:22-66 - Compare All Versions

Sdílet

Hospodinova láska nepomíjí, jeho soucit nikdy nekončí. Každé ráno stále nová, tvá věrnost je tak veliká! Můj úděl je Hospodin, říkám si, v něj složím svoji naději. Dobrý je Hospodin k těm, kdo v něj doufají, ke všem, kteří jej hledají. Dobré je trpělivé čekání na Hospodinovo spasení. Dobré je, když člověk nosí své jho už od mládí. Ať sedá o samotě, tiše pod uloženým břemenem. Ústy do prachu ať klesne – snad je naděje! Tvář ať nastaví tomu, kdo jej bije, potupou ať je nasycen. Hospodin přece navěky nezavrhuje! I když zarmoutil, znovu se slituje ve veliké lásce své. Netrápí přece zlomyslně, nechce lidem dávat zármutek. Když jsou všichni zajatci v zemi pod nohama drceni, když se překrucuje právo lidí přímo před Nejvyšším, když se křivdí lidem v soudní při – copak to Hospodin nevidí? Kdo „promluví, a stane se“? Kdo než Hospodin to přikáže? Což nepochází pohroma i dobro přímo z úst Nejvyššího? Proč by si tedy člověk stěžoval, když je za svůj hřích potrestán? Zpytujme své cesty, zkoumejme je, k Hospodinu se navraťme! Nejen své dlaně, ale i srdce k Bohu na nebesích zvedněme. My jsme zhřešili, vzbouřili jsme se – a ty jsi přestal promíjet. Zahalen hněvem jsi nás hnal, pobíjel jsi bez milosti. Zahalil ses v oblaka, nepřístupný pro modlitby. Odporným smetím učinil jsi nás mezi národy. Otvírají si na nás ústa všichni, kdo jsou proti nám. Zbývá nám jen strach a prach, zkáza, zmar! Z očí mi slzy proudí potokem – můj lid je rozdrcen! Mé oči pláčou bez ustání, ten proud nemůže přestat, dříve než Hospodin shlédne shůry, než se podívá na nás. Ach, jak jsem ztrápený, když vidím dcery svého města! Nepřátelé mě jak ptáčka lovili, lovili mě bez příčiny. V jámě chtěli můj život ukončit, zaházeli mě kamením. Nad hlavou se mi vody zavřely, řekl jsem si: Jsem ztracený! V té nejhlubší jámě, Hospodine, jsem ale vzýval jméno tvé. Slyšel jsi můj křik: „Neodvracej se, když k tobě volám po úlevě!“ Když jsem tě volal, přiblížil ses a říkal jsi mi: „Neboj se!“ Když mi šlo o život, vedl jsi mou při, tys mě, Hospodine, vykoupil! Mé křivdy, Hospodine, viděl jsi, pomoz mi k spravedlnosti! Viděl jsi, jak se mi pořád mstí, jak na mě chystají samé úklady. Slyšel jsi, Hospodine, jejich urážky, všechny úklady, jež na mě chystají, řeči těch, kdo na mě útočí, a co si celý den o mně šeptají. Pohleď – ať si sedají nebo vstávají, prozpěvují si o mně posměšky! Odplať jim, Hospodine, jak si zaslouží – za to, jak se sami chovali! Zatvrzelé srdce ponech jim, ať je stihne tvoje prokletí! Pronásleduj je svým hněvem, vyhlaď je, Hospodine, zpod nebe!

Je to Hospodinovo milosrdenství, že jsme nezahynuli, neboť nepominulo jeho slitování. Je nová každé ráno, tvá věrnost je velká. Mým podílem je Hospodin, říká má duše, proto v něm mám naději. Hospodin je dobrý k tomu, kdo na něho očekává, k člověku, jenž ho hledá. Je dobré, aby člověk měl naději a mlčky čekal na Hospodinovu záchranu. Pro muže je dobré, když nosí jho ve svém mládí. Ať sedí o samotě a mlčí, když to na něj vloží. Ať položí svá ústa do prachu, snad je ještě naděje. Ať nastaví tvář tomu, kdo ho bije, ať se nasytí potupou. Neboť Panovník neodvrhne navěky; neboť jestliže sklíčil, slituje se podle svého hojného milosrdenství. Neboť ne z vlastního rozmaru pokořuje či skličuje syny člověka. Srazit pod nohy všechny vězně země, převracet právo muže před tváří Nejvyššího, podvádět člověka při jeho sporu, to Panovník nechce vidět! Je někdo, kdo řekl a stalo se, když to Panovník nepřikázal? Cožpak zlé věci i dobro nevychází z úst Nejvyššího? Co si má co stěžovat živý člověk na trest za svoje hříchy? Prozkoumejme svoje cesty, vyzpytujme je, a navraťme se k Hospodinu. Pozvedněme svoje srdce i ruce k Bohu v nebesích. Bouřili jsme se a byli vzpurní a ty jsi neodpustil. Zahalil ses hněvem a stíhal jsi nás, zabíjel jsi a neměl jsi soucit. Zahalil ses oblakem, aby nepronikla žádná modlitba. Učinil jsi nás smetím a odpadem mezi národy. Všichni naši nepřátelé si na nás otvírali ústa. Přišel na nás strach a propast, zpustošení a zkáza. Z mých očí plynou proudy vody nad zkázou dcery mého lidu. Moje oči vylévají slzy, nedají se zastavit, bez odpočinku, dokud Hospodin nepohledí a nepodívá se z nebes. Moje oči působí mé duši bolest pro všechny dcery mého města. Moji nepřátelé mě bezdůvodně lovili jako ptáka. Snažili se ukončit můj život v cisterně a hodili na mě kamení. Na mou hlavu natekla voda. Řekl jsem: Jsem ztracen. Ze dna cisterny jsem vzýval tvé jméno, Hospodine. Uslyšel jsi můj hlas: Nezavírej své ucho před mojí prosbou o úlevu, před mým voláním o pomoc. Přiblížil ses v den, kdy jsem tě volal. Řekl jsi: Neboj se! Vedl jsi, Panovníku, spory mé duše, vykoupil jsi můj život. Viděl jsi, Hospodine, mně způsobenou křivdu. Zjednej mi právo! Viděl jsi všechnu jejich pomstu, všechny jejich plány proti mně. Slyšel jsi jejich hanění, Hospodine, všechny jejich plány proti mně. Slova mých protivníků a jejich mumlání proti mně po celý den. Pohleď, ať sedí nebo stojí, jsem jejich posměšnou písničkou. Odplať jim, Hospodine, za to, co vykonali, za skutky jejich rukou. Dej jim zatvrzelé srdce, ať na ně dopadne tvoje kletba. Stíhej je s hněvem a vyhlaď je zpod nebes, Hospodine.

Že veliké jest milosrdenství Hospodinovo, když jsme do konce nevyhynuli. Nepřestávajíť zajisté slitování jeho, Ale nová jsou každého jitra; převeliká jest pravda tvá. Díl můj jest Hospodin, říká duše má; protož naději mám v něm. Dobrý jest Hospodin těm, jenž očekávají na něj, duši té, kteráž ho hledá. Dobré jest trpělivě očekávajícímu na spasení Hospodinovo. Dobré jest muži tomu, kterýž by nosil jho od dětinství svého, Kterýž by pak byl opuštěn, trpělivě se má v tom, což na něj vloženo, Dávaje do prachu ústa svá, až by se ukázala naděje, Nastavuje líce tomu, kdož jej bije, a sytě se potupou. Neboť nezamítá Pán na věčnost; Nýbrž ačkoli zarmucuje, však slitovává se podlé množství milosrdenství svého. Netrápíť zajisté z srdce svého, aniž zarmucuje synů lidských. Aby kdo potíral nohama svýma všecky vězně v zemi, Aby nespravedlivě soudil muže před oblíčejem Nejvyššího, Aby převracel člověka v při jeho, Pán nelibuje. Kdo jest, ješto když řekl, stalo se něco, a Pán nepřikázal? Z úst Nejvyššího zdali nepochází zlé i dobré? Proč by tedy sobě stýskal člověk živý, muž nad kázní za hříchy své? Zpytujme raději a ohledujme cest našich, a navraťme se až k Hospodinu. Pozdvihujme srdcí i rukou svých k Bohu silnému v nebe. Myť jsme se zpronevěřili, a zpurní jsme byli, protož ty neodpouštíš. Obestřels se hněvem a stiháš nás, morduješ a nešanuješ. Obestřels se oblakem, aby nemohla proniknouti k tobě modlitba. Za smeti a povrhel položil jsi nás u prostřed národů těchto. Rozdírají na nás ústa svá všickni nepřátelé naši. Strach a jáma potkala nás, zpuštění a setření. Potokové vod tekou z očí mých pro potření dcery lidu mého. Oči mé slzí bez přestání, proto že není žádného odtušení, Ažby popatřil a shlédl Hospodin s nebe. Oči mé rmoutí duši mou pro všecky dcery města mého. Loviliť jsou mne ustavičně, jako ptáče, nepřátelé moji bez příčiny. Uvrhli do jámy život můj, a přimetali mne kamením. Rozvodnily se vody nad hlavou mou, řekl jsem: Jižtě po mně. Vzývám jméno tvé, ó Hospodine, z jámy nejhlubší. Hlas můj vyslýchával jsi; nezacpávejž ucha svého před vzdycháním mým a voláním mým. V ten den, v němž jsem tě vzýval, přicházeje, říkávals: Neboj se. Pane, zasazuje se o při duše mé, vysvobozoval jsi život můj. Vidíš, ó Hospodine, převrácenost, kteráž se mně děje, dopomoziž mi k spravedlnosti. Vidíš všecko vymstívání se jejich, všecky úklady jejich proti mně. Slýcháš utrhání jejich, ó Hospodine, i všecky obmysly jejich proti mně, Řeči povstávajících proti mně, a přemyšlování jejich proti mně přes celý den. Pohleď, jak při sedání jejich i povstání jejich jsem písničkou jejich. Dej jim odplatu, Hospodine, podlé díla rukou jejich. Dej jim zatvrdilé srdce a prokletí své na ně. Stihej v prchlivosti, a vyhlaď je, ať nejsou pod nebem tvým.