Job 6:1-30

Sdílet

Job 6:1-30 Bible Kralická 1613 (BKR)

Odpovídaje pak Job, řekl: Ó kdyby pilně zváženo bylo hořekování mé, a bída má na váze aby spolu vyzdvižena byla. Jistě že by se nad písek mořský těžší ukázala, pročež mi se i slov nedostává. Nebo střely Všemohoucího vězí ve mně, jejichž jed vysušil ducha mého, a hrůzy Boží bojují proti mně. Zdaliž řve divoký osel nad mladistvou travou? Řve-liž vůl nad picí svou? Zdaliž jedí to, což neslaného jest, bez soli? Jest-liž chut v věci slzké? Ach, kterýchž se ostýchala dotknouti duše má, ty jsou již bolesti těla mého. Ó by se naplnila žádost má, a aby to, čehož očekávám, dal Bůh, Totiž, aby se líbilo Bohu setříti mne, vztáhnouti ruku svou, a zahladiti mne. Neboť mám ještě, čím bych se potěšoval, (ačkoli hořím bolestí, aniž mne Bůh co lituje), že jsem netajil řečí Nejsvětějšího. Nebo jaká jest síla má, abych potrvati mohl? Aneb jaký konec můj, abych prodlel života svého? Zdali síla má jest síla kamenná? Zdali tělo mé ocelivé? Zdaliž pak obrany mé není při mně? Aneb zdravý soud vzdálen jest ode mne, Proti tomu, jehož lítostivost k bližnímu mizí, a kterýž bázeň Všemohoucího opustil? Bratří moji zmýlili mne jako potok, pominuli jako prudcí potokové, Kteříž kalní bývají od ledu, a v nichž se kryje sníh. V čas horka vysychají; když sucho bývá, mizejí z místa svého. Sem i tam roztěkají se od toku svého obecného, v nic se obracejí a hynou. To vidouce houfové jdoucích z Tema, zástupové Sabejských, jenž naději měli v nich, Zastyděli se, že v nich doufali; nebo přišedše až k nim, oklamáni jsou. Tak zajisté i vy byvše, nejste; vidouce potření mé, děsíte se. Zdali jsem řekl: Přineste mi, aneb z zboží svého udělte darů pro mne? Aneb: Vysvoboďte mne z ruky nepřítele, a z ruky násilníků vykupte mne? Poučte mne, a budu mlčeti, a v čem bych bloudil, poslužte mi k srozumění. Ó jak jsou pronikavé řeči upřímé! Ale co vzdělá obviňování vaše? Zdali jen z slov mne viniti myslíte, a převívati řeči choulostivého? Také i na sirotka se obořujete, anobrž jámu kopáte příteli svému. A protož nyní chtějtež popatřiti na mne, a suďte, klamám-liť před oblíčejem vaším. Napravte se, prosím, nechť není nepravostí; napravte se, pravím, a tak poznáte, žeť jest spravedlnost v té řeči mé. A jest-li na jazyku mém nepravost, neměl-liž bych, čitedlen býti bíd?

Job 6:1-30 Bible 21 (B21)

Job na to řekl: „Kéž by se má muka dala zvážit, na váhy kéž by se vešla bída má! Byla by těžší, než je písek v moři – to proto slovy se téměř zalykám. Šípy Všemohoucího se do mě zabodly, jejich jed se mi vpíjí do ducha, Boží hrůzy mě obkličují ze všech stran. Hýká snad osel, když má dost trávy? Bučí snad vůl, když má krmení? Copak se jí mdlé jídlo bez soli? Copak má nějakou chuť sliz? Tyto věci se mi z duše protiví, z takového jídla je mi k zvracení! Kéž by se mé přání konečně splnilo, kéž by Bůh naplnil mou naději – že by mě Bůh ráčil rozmáčknout, mávnutím ruky mě zahubit. Pak by mi mohlo sloužit k útěše, i když se svíjím v krutých bolestech, že slovům Svatého jsem se nevzepřel. Copak mám sílu, abych to vydržel? Copak mě ještě něco čeká v životě? Copak je má síla z kamene? Copak je mé tělo bronzové? Copak si mohu nějak pomoci? Teď, když mě úspěch opustil? Kdo není oddaný svému příteli, úctu k Všemohoucímu opouští. Mí bratři jsou však zrádní jako bystřiny, jak řečiště, jež brzy vymizí. Když taje led a sníh, kalným proudem se rozvodní, v době sucha se však vytratí, v horku se vypaří a jsou pryč. Jejich cesty se klikatí, míří do pustin, kde zmírají. Karavany z Temy je hledají, výpravy ze Sáby v ně doufají, jejich důvěra je ale zamrzí – když k nim dorazí, čeká je zklamání. Právě tak k ničemu jste teď vy: Vidíte hrůzu a jste zděšeni. Řekl jsem snad: ‚Dejte mi něco,‘ nebo: ‚Vyplaťte mě ze svého‘? ‚Vysvoboďte mě od nepřítele,‘ nebo: ‚Od tyranů mě zachraňte‘? Poučte mě, a zmlknu hned, v čem jsem pochybil, mi ukažte. Jak mohou zraňovat slova upřímná! Co vaše důkazy mohou dokázat? To, co jsem řekl, mi chcete vytýkat? Copak jen do větru mluví ubožák? Vy byste ale i o sirotka losovali, vlastního přítele byste prodali! Pohleďte na mě, prosím vás – copak bych vám do očí lhal? Přestaňte! Nepáchejte křivdu! Přestaňte! Jsem přece v právu! Copak jsem řekl něco špatného? Copak nepoznám, co by mě zničilo?

Job 6:1-30 Český studijní překlad (CSP)

Nato Jób odpověděl. Řekl: Kéž by byla pečlivě zvážena má nespokojenost a spolu s mým neštěstím byla vyzvednuta na miskách vah. Vždyť je již těžší než mořský písek; kvůli tomu byla má slova neuvážená. Vždyť ve mně vězí šípy Všemohoucího, jejichž jed saje můj duch; Boží pohromy se zaměří proti mně. Cožpak bude divoký osel hýkat nad trávou? Bude snad býk bučet nad svou pící? Cožpak se dá jíst něco, co samo nemá chuť, bez soli? Je snad nějaká chuť ve vaječném bílku? Má duše se nechce dotýkat těch věcí; jsou pro mě nechutným pokrmem. Kéž se tak stane, že se naplní má prosba a Bůh dá, v co skládám svou naději. Ať se Bůh odhodlá a srazí mě, povolí svou ruku a odtrhne mě, ať už nastane má útěcha a já mohu radostně poskakovat v bolesti, ačkoli mě Bůh nebude šetřit; neboť jsem nezatajil řeči Svatého. Jakou mám sílu, že bych měl vytrvat, a jaký můj konec, že bych měl prodlužovat svůj život? Je snad má síla silou kamenů? Je snad mé tělo z bronzu? Není snad pro mne pomoc a obezřetnost byla ode mne zahnána? Zoufalému náleží milosrdenství jeho přítele, i když opustí bázeň před Všemohoucím. Moji bratři jednali zrádně jako potok, pominou jako řečiště potoků, kalných od ledu, v nichž je skryt roztátý sníh. V době sucha se ztratily; v jeho žáru zmizely ze svého místa. Stezky jejich pouti se vinou, přecházejí v pustotu a hynou. Karavany z Témy je vyhlížely, průvody ze Šeby na ně čekaly. Styděly se, protože každý si byl jistý; přišly až k nim a hanbily se. Teď jste se tedy stali něčím takovým jako ony; když uvidíte něco děsného, bojíte se. Zdalipak jsem řekl: Dejte mi něco anebo zaplaťte za mě ze svého jmění a zachraňte mě z ruky protivníka, z ruky násilníků mě vykupte. Poučte mě a já umlknu, dejte mi porozumět, v čem jsem zbloudil. Čím jsou hrozné upřímné řeči? Co však kárá vaše kárání? Rozhodnete se snad kárat výroky a nechat znít do větru řeči zoufalce? To potom necháte padnout los na sirotka a zaprodáte svého bližního. Nyní tedy buďte tak laskavi, pohleďte na mě, copak vám budu do očí lhát? Přestaňte prosím, ať se nespáchá zvrácenost, přestaňte už, jde tu o mou spravedlnost. Cožpak je na mém jazyku zvrácenost? Nerozpozná snad mé patro zhoubné choutky?