Job 6:1-16
Job 6:1-16 Bible Kralická 1613 (BKR)
Odpovídaje pak Job, řekl: Ó kdyby pilně zváženo bylo hořekování mé, a bída má na váze aby spolu vyzdvižena byla. Jistě že by se nad písek mořský těžší ukázala, pročež mi se i slov nedostává. Nebo střely Všemohoucího vězí ve mně, jejichž jed vysušil ducha mého, a hrůzy Boží bojují proti mně. Zdaliž řve divoký osel nad mladistvou travou? Řve-liž vůl nad picí svou? Zdaliž jedí to, což neslaného jest, bez soli? Jest-liž chut v věci slzké? Ach, kterýchž se ostýchala dotknouti duše má, ty jsou již bolesti těla mého. Ó by se naplnila žádost má, a aby to, čehož očekávám, dal Bůh, Totiž, aby se líbilo Bohu setříti mne, vztáhnouti ruku svou, a zahladiti mne. Neboť mám ještě, čím bych se potěšoval, (ačkoli hořím bolestí, aniž mne Bůh co lituje), že jsem netajil řečí Nejsvětějšího. Nebo jaká jest síla má, abych potrvati mohl? Aneb jaký konec můj, abych prodlel života svého? Zdali síla má jest síla kamenná? Zdali tělo mé ocelivé? Zdaliž pak obrany mé není při mně? Aneb zdravý soud vzdálen jest ode mne, Proti tomu, jehož lítostivost k bližnímu mizí, a kterýž bázeň Všemohoucího opustil? Bratří moji zmýlili mne jako potok, pominuli jako prudcí potokové, Kteříž kalní bývají od ledu, a v nichž se kryje sníh.
Job 6:1-16 Bible 21 (B21)
Job na to řekl: „Kéž by se má muka dala zvážit, na váhy kéž by se vešla bída má! Byla by těžší, než je písek v moři – to proto slovy se téměř zalykám. Šípy Všemohoucího se do mě zabodly, jejich jed se mi vpíjí do ducha, Boží hrůzy mě obkličují ze všech stran. Hýká snad osel, když má dost trávy? Bučí snad vůl, když má krmení? Copak se jí mdlé jídlo bez soli? Copak má nějakou chuť sliz? Tyto věci se mi z duše protiví, z takového jídla je mi k zvracení! Kéž by se mé přání konečně splnilo, kéž by Bůh naplnil mou naději – že by mě Bůh ráčil rozmáčknout, mávnutím ruky mě zahubit. Pak by mi mohlo sloužit k útěše, i když se svíjím v krutých bolestech, že slovům Svatého jsem se nevzepřel. Copak mám sílu, abych to vydržel? Copak mě ještě něco čeká v životě? Copak je má síla z kamene? Copak je mé tělo bronzové? Copak si mohu nějak pomoci? Teď, když mě úspěch opustil? Kdo není oddaný svému příteli, úctu k Všemohoucímu opouští. Mí bratři jsou však zrádní jako bystřiny, jak řečiště, jež brzy vymizí. Když taje led a sníh, kalným proudem se rozvodní
Job 6:1-16 Český studijní překlad (CSP)
Nato Jób odpověděl. Řekl: Kéž by byla pečlivě zvážena má nespokojenost a spolu s mým neštěstím byla vyzvednuta na miskách vah. Vždyť je již těžší než mořský písek; kvůli tomu byla má slova neuvážená. Vždyť ve mně vězí šípy Všemohoucího, jejichž jed saje můj duch; Boží pohromy se zaměří proti mně. Cožpak bude divoký osel hýkat nad trávou? Bude snad býk bučet nad svou pící? Cožpak se dá jíst něco, co samo nemá chuť, bez soli? Je snad nějaká chuť ve vaječném bílku? Má duše se nechce dotýkat těch věcí; jsou pro mě nechutným pokrmem. Kéž se tak stane, že se naplní má prosba a Bůh dá, v co skládám svou naději. Ať se Bůh odhodlá a srazí mě, povolí svou ruku a odtrhne mě, ať už nastane má útěcha a já mohu radostně poskakovat v bolesti, ačkoli mě Bůh nebude šetřit; neboť jsem nezatajil řeči Svatého. Jakou mám sílu, že bych měl vytrvat, a jaký můj konec, že bych měl prodlužovat svůj život? Je snad má síla silou kamenů? Je snad mé tělo z bronzu? Není snad pro mne pomoc a obezřetnost byla ode mne zahnána? Zoufalému náleží milosrdenství jeho přítele, i když opustí bázeň před Všemohoucím. Moji bratři jednali zrádně jako potok, pominou jako řečiště potoků, kalných od ledu, v nichž je skryt roztátý sníh.