Job 3:1-26
Job 3:1-26 Bible Kralická 1613 (BKR)
Potom otevřev Job ústa svá, zlořečil dni svému. Nebo mluvě Job, řekl: Ó by byl zahynul ten den, v němž jsem se naroditi měl, i noc, v níž bylo řečeno: Počat jest pacholík. Ten den ó by byl obrácen v temnost, aby ho byl nevyhledával Bůh shůry, a nebyl osvícen světlem. Ó by jej byly zachvátily tmy a stín smrti, a aby jej byla přikvačila mračna, a předěsila horkost denní. Ó by noc tu mrákota byla opanovala, aby nebyla připojena ke dnům roku, a v počet měsíců nepřišla. Ó by noc ta byla osaměla, a zpěvu aby nebylo v ní. Ó by jí byli zlořečili ti, kteříž proklínají den, hotovi jsouce vzbuditi velryba. Ó by se byly hvězdy zatměly v soumraku jejím, a očekávajíc světla, aby ho nebyla dočekala, ani spatřila záře jitřní. Nebo nezavřela dveří života mého, ani skryla trápení od očí mých. Proč jsem neumřel v matce, aneb vyšed z života, proč jsem nezahynul? Proč jsem vzat byl na klín, a proč jsem prsí požíval? Nebo bych nyní ležel a odpočíval, spal bych a měl bych pokoj, S králi a radami země, kteříž sobě vzdělávali místa pustá, Aneb s knížaty, kteříž měli zlato, a domy své naplňovali stříbrem. Aneb jako nedochůdče nezřetelné proč jsem nebyl, a jako nemluvňátka, kteráž světla neviděla? Tamť bezbožní přestávají bouřiti, a tamť odpočívají ti, jenž v práci ustali. Také i vězňové pokoj mají, a neslyší více hlasu násilníka. Malý i veliký tam jsou rovni sobě, a služebník jest prost pána svého. Proč Bůh dává světlo zbědovanému a život těm, kteříž jsou ducha truchlivého? Kteříž očekávají smrti, a není jí, ačkoli jí hledají pilněji než skrytých pokladů? Kteříž by se veselili s plésáním a radovali, když by nalezli hrob? Èlověku, jehož cesta skryta jest, a jehož Bůh přistřel? Nebo před pokrmem mým vzdychání mé přichází, a rozchází se jako voda řvání mé. To zajisté, čehož jsem se lekal, stalo se mi, a čehož jsem se obával, přišlo na mne. Neměl jsem pokoje, aniž jsem se ubezpečil, ani odpočíval, až i přišlo pokušení toto.
Job 3:1-26 Bible 21 (B21)
Nakonec Job otevřel ústa a proklínal den, kdy se narodil. Job tehdy řekl: „Zhynout měl den, kdy jsem se narodil, i noc, kdy řekli: Chlapce jsme počali! Kéž by se zatměl onen den, Bůh na nebi kéž by se po něm nesháněl, kéž vůbec nezačal s úsvitem! Kéž by ho pohltila černá tma, mračno kéž by ho bylo přikrylo, zatmění kéž by ho přemohlo! I tu noc měla zachvátit temnota, aby se do roku nemohla počítat, do počtu měsíců aby nevešla! Ach ta noc – kéž byla neplodná, radostný výkřik poznat neměla! Zaklínači dnů ji měli proklínat, ti, kdo jsou připraveni dráždit leviatana. Kéž tehdy zhasla její Jitřenka, nadarmo kéž by na světlo čekala, paprsky úsvitu vidět neměla! Své lůno přede mnou měla uzavřít, mé oči ušetřit všeho trápení. Proč jsem už v lůnu nezhynul? Proč jsem nezemřel při porodu? Proč tu byl klín, jenž mě přitulil? Proč prsy, z nichž jsem pil? Byl bych teď ležel a mlčel bych, odpočíval bych v pokoji společně s králi a velmoži, jejichž stavby jsou už troskami, anebo s velmoži, kteří oplývali zlatem, kteří si příbytky naplnili stříbrem! Proč jsem jak potrat nebyl zahrabán, jako nemluvně, jež světlo nevídá? Tam už ničemové nikoho netrápí, tam si odpočinou všichni zdeptaní. Také i vězni tam najdou úlevu, neuslyší tam už pokřik biřiců. Malí i velcí jsou tam vedle sebe, otrok je bez pána, na svobodě. K čemu je dáno světlo ubohým a život zatrpklým; těm, kteří na smrt marně čekají, ač ji hledají víc než poklady; těm, kteří jásají radostí, jakmile hrobu dosáhli? K čemu je to člověku, jenž cestu nevidí a jehož Bůh ze všech stran obklíčil? Mým denním chlebem je teď jen sténání, můj nářek proudí jako potoky. Stalo se mi to, čeho jsem se bál, potkalo mě to, z čeho jsem měl strach! Nemám pokoj, nemám klid, nemám odpočinutí. Přišlo trápení.“
Job 3:1-26 Český studijní překlad (CSP)
Potom otevřel Jób svá ústa a proklínal svůj den. Jób promluvil a řekl: Ať zanikne den, v němž jsem byl zrozen, a noc, která řekla: Byl počat mládenec. Onen den ať se stane temnotou, ať po něm Bůh nahoře nepátrá, ať se nad ním nezaskví svítání. Ať se ho ujmou temnota a nejhlubší tma, ať se na něm usídlí bouřkový mrak, ať ho poděsí ponurost dne. Onu noc ať vezme setmění, ať se netěší mezi dny roku, do počtu měsíců ať nepřijde. Hle, ona noc ať se stane neplodnou, ať jí nepronikne radostný křik. Ať ji zatratí ti, kteří proklínají den, připravení vzbudit livjátána. Ať se zatmějí hvězdy jejího soumraku, ať napjatě čeká na světlo, a žádné není, ať neuzří paprsky rozbřesku, neboť nezavřela dveře nitra mé matky a neskryla trápení před mýma očima. Proč jsem nezemřel vycházeje z lůna matky, nevyšel z nitra a nevydechl naposled? Proč mě vzali na kolena a k čemu jsou prsy, že je mám sát? Vždyť bych nyní ležel a byl bych v klidu; spal bych a tehdy by se mi to odpočívalo s králi a rádci země, kteří si znovu budují trosky; nebo s knížaty, kteří mají zlato a své domy naplňují stříbrem; nebo jako ukrytý potracený plod -- nebyl bych; jako děti, které neviděly světlo. Tam ničemové zanechali nepokoje, tam odpočinou únavou vysílení; tam vězňové zůstali spolu bezstarostní, neslyšeli hlas biřice; je tam malý i velký a otrok je svobodný od svých pánů. Proč je dáváno světlo udřenému a život těm, kdo mají hořkost v duši, těm, kteří čekají na smrt, a ona nepřichází, ač po ní slídili více než po skrytých pokladech, těm kdo se budou s jásotem radovat, budou se veselit, že najdou hrob, muži, jehož cesta je ukryta, za nímž ji Bůh zatarasil? Vždyť mé vzdychání přichází místo mého chleba, mé nářky se rozlévají jako voda. Neboť jsem se velmi strachoval, a stalo se mi to. To, čeho jsem se lekal, na mne přichází. Neměl jsem pohodu, neměl jsem klid a neodpočinul jsem, až přišla vřava.