Jeremiáš 4:19-31
Jeremiáš 4:19-31 Bible Kralická 1613 (BKR)
Ó, střeva má, střeva má, bolest trpím, ó osrdí mé, kormoutí se ve mně srdce mé, nemohuť mlčeti. Nebo hlas trouby slyšíš, duše má, a prokřikování vojenské. Potření za potřením provolává se, popléněna zajisté bude všecka země, náhle popléněni budou stanové moji, v okamžení kortýny mé. Až dokud vídati budu korouhev, slýchati hlas trouby? Nebo bláznivý lid můj nezná mne, synové nemoudří a nerozumní jsou. Moudří jsou k činění zlého, ale činiti dobře neumějí. Hledím-li na zemi, a aj, nesličná jest a prázdná; pakli na nebe, není na něm žádného světla. Hledím-li na hory, a aj, třesou se, a všickni pahrbkové pohybují se. Hledím-li, a aj, není žádného člověka, a všeliké ptactvo nebeské zaletělo. Hledím-li, a aj, pole úrodné jest pouští, a všecka města jeho zbořena jsou od Hospodina a od hněvu prchlivosti jeho. Nebo takto praví Hospodin: Spustne všecka země, a však konce ještě neučiním. Kvíliti bude nad tím země, a zasmuší se na hoře nebe, proto že jsem mluvil, co jsem myslil, a nelituji, aniž se odvrátím od toho. Před hřmotem jezdců a těch, kteříž střílejí z lučiště, uteče všecko město. Vejdou do hustých oblaků, a na skálí vylezou; všecka města opuštěna budou, a žádný nebude bydliti v nich. Ty pak pohubena jsuc, což činiti budeš? Ačkoli obláčíš se v šarlat, ačkoli se ozdobuješ ozdobou zlatou, ačkoli líčíš tvář svou líčidlem, darmo se okrašluješ. Pohrdají tebou frejíři, bezživotí tvého hledají. Nebo slyším hlas jako rodičky, svírání jako té, kteráž po nejprvé ku porodu pracuje, hlas dcery Sionské, ustavičně vzdychající, a lomící rukama svýma, říkající: Běda mně nyní, nebo ustala duše má pro vrahy.
Jeremiáš 4:19-31 Bible 21 (B21)
Bolí, bolí mě to v břiše! Bolestí svíjím se! Srdce mám sevřené, mé srdce se chvěje – nemohu zůstat mlčet! Slyšíš, má duše, hlas polnice? Troubí na poplach, do boje! Pohromu stíhá pohroma, celá země je zničena. Má vlast je náhle v sutinách, můj domov je ten tam. Jak dlouho uvidím válečné prapory? Jak dlouho uslyším troubit polnici? „Můj lid se musel zbláznit – už mě neznají. Jsou jako hloupé děti – rozum nemají. Ve zlu jsou velmi šikovní, konat dobro však neumí.“ Viděl jsem zemi – hle, pustá a prázdná, vzhlédl jsem k nebi – bylo bez světla. Viděl jsem hory – celé se chvěly, otřásaly se všechny pahorky. Viděl jsem a hle – nikde ani člověk a všichni ptáci zmizeli. Viděl jsem – a hle, sad se stal pouští, všechna města padla před Hospodinem, když vzplanul jeho hněv! Tak praví Hospodin: „Z celé země zbudou sutiny, i když ji zcela nezničím. A proto bude země truchlit i nebe nahoře se do tmy zahalí; co jsem řekl, totiž nevezmu zpátky, co jsem rozhodl, to nezměním.“ Jakmile zaslechli jezdce a lukostřelce, každé město se dalo na útěk. Do houští lezli, na skály šplhali, každé město je opuštěné, nezůstal ani človíček. Co si však, nebožačko, počneš ty? Vezmeš si šarlatové šaty? Zlatými šperky se ozdobíš? Budeš si řasenkou líčit oči? Zbytečné krášlení! Tví milenci tebou pohrdají, chystají se tě zavraždit! Slyším křik jakoby ženy v bolestech, jako když matka rodí poprvé – křik sténající Dcery sionské, jež vzpíná ruce: „Běda mi! Život mě opouští před vrahy!“
Jeremiáš 4:19-31 Český studijní překlad (CSP)
Nitro, mé nitro! Svíjím se bolestí. Srdce mám sevřené, srdce mi buší! Nebudu mlčet, protože jsi slyšela, má duše, zvuk beraního rohu a válečný křik. Hlásí se zkáza za zkázou, protože je ničena celá země; náhle jsou zničeny mé stany, v okamžiku mé celty. Dokdy budu vidět korouhev a slyšet zvuk beraního rohu? Vždyť můj lid je jako hlupák, neznají mě. Jsou to synové bláznů a ničemu nerozumějí. Moudrost mají pro páchání zla, ale jak konat dobro, to nevědí. Pohleděl jsem na zemi, a hle, byla pustá a prázdná, a k nebesům, ale jejich světlo nebylo. Pohleděl jsem na hory, a hle, třásly se, i všechny kopce se otřásaly. Pohleděl jsem, a hle, nebyl žádný člověk a všechno nebeské ptactvo uletělo. Pohleděl jsem, a hle, ovocný sad se stal pustinou a všechna jeho města byla zbořena před Hospodinem, před jeho planoucím hněvem. Neboť toto praví Hospodin: Celá země bude zpustošena, ale nezničím ji úplně. Proto bude země truchlit a nebesa se svrchu zachmuří, neboť jsem vyslovil, co zamýšlím, a nebudu toho litovat, neodvrátím se od toho. Před zvukem jezdce a lukostřelce utíká celé město, jdou do houštin a vystupují do skal, všechna města jsou opuštěná a nikdo v nich nebydlí. A ty, zpustošená, co to děláš, že se oblékáš do karmínu, že se zdobíš zlatou ozdobou, že si líčidlem zvýrazňuješ oči? Nadarmo se krášlíš! Milenci tebou pohrdají. Usilují o tvůj život. Neboť jsem slyšel jakoby křik ženy svíjející se bolestí, jakoby úzkostné sténání prvorodičky, křik dcery sijónské, která lapá po dechu, vztahuje dlaně a volá: Běda mi, protože má duše umdlela kvůli vrahům.