Jeremiáš 4:19-31

Nitro, mé nitro! Svíjím se bolestí. Srdce mám sevřené, srdce mi buší! Nebudu mlčet, protože jsi slyšela, má duše, zvuk beraního rohu a válečný křik. Hlásí se zkáza za zkázou, protože je ničena celá země; náhle jsou zničeny mé stany, v okamžiku mé celty. Dokdy budu vidět korouhev a slyšet zvuk beraního rohu? Vždyť můj lid je jako hlupák, neznají mě. Jsou to synové bláznů a ničemu nerozumějí. Moudrost mají pro páchání zla, ale jak konat dobro, to nevědí. Pohleděl jsem na zemi, a hle, byla pustá a prázdná, a k nebesům, ale jejich světlo nebylo. Pohleděl jsem na hory, a hle, třásly se, i všechny kopce se otřásaly. Pohleděl jsem, a hle, nebyl žádný člověk a všechno nebeské ptactvo uletělo. Pohleděl jsem, a hle, ovocný sad se stal pustinou a všechna jeho města byla zbořena před Hospodinem, před jeho planoucím hněvem. Neboť toto praví Hospodin: Celá země bude zpustošena, ale nezničím ji úplně. Proto bude země truchlit a nebesa se svrchu zachmuří, neboť jsem vyslovil, co zamýšlím, a nebudu toho litovat, neodvrátím se od toho. Před zvukem jezdce a lukostřelce utíká celé město, jdou do houštin a vystupují do skal, všechna města jsou opuštěná a nikdo v nich nebydlí. A ty, zpustošená, co to děláš, že se oblékáš do karmínu, že se zdobíš zlatou ozdobou, že si líčidlem zvýrazňuješ oči? Nadarmo se krášlíš! Milenci tebou pohrdají. Usilují o tvůj život. Neboť jsem slyšel jakoby křik ženy svíjející se bolestí, jakoby úzkostné sténání prvorodičky, křik dcery sijónské, která lapá po dechu, vztahuje dlaně a volá: Běda mi, protože má duše umdlela kvůli vrahům.