Micheáš 7:1-13

Běda mi, protože se mi vede jako po sklizni letního ovoce, jako po paběrkování vinobraní: Ani hrozen k jídlu, ani raný fík, po kterém toužím. Vymizel věrný ze země, přímý mezi lidmi není. Všichni číhají, aby prolévali krev, jeden druhého loví se sítí. Na zlo používají své ruce správně: Kníže žádá o dary, soudce soudí za odplatu, velmož mluví své choutky a oni to tak překrucují. Nejlepší z nich je jako trní, nejpřímější z nich horší než trnitý plot. Nastal den tvých strážných, přišlo tvé navštívení. Nyní nastane jejich zmatek. Nevěřte bližnímu, nespoléhejte na přítele; před tou, která leží ve tvém klíně, střež vchod svých úst. Neboť syn jedná opovržlivě vůči otci, dcera povstává proti matce, snacha proti tchýni; nepřáteli člověka jsou lidé z jeho vlastní rodiny. Já však budu vyhlížet k Hospodinu, naději budu mít v Bohu, který mě zachraňuje. Můj Bůh mě vyslyší. Neraduj se nade mnou, má nepřítelkyně. Ačkoliv jsem padl, povstanu, přestože pobývám v temnotě, Hospodin je mým světlem. Protože jsem proti němu zhřešil, ponesu Hospodinův hněv, dokud se mě nezastane a nezjedná mi právo. Vyvede mě na světlo a budu hledět na jeho spravedlnost. Uvidí to má nepřítelkyně a přikryje ji hanba, tu, která mi říkala: Kde je Hospodin, tvůj Bůh? Moje oči ji uvidí, teď je k pošlapání jako bláto na ulicích. Nastane den pro budování tvých zdí, v onen den se rozšíří tvé hranice. V onen den k tobě přijdou z Asýrie až po Egypt, z Egypta až po řeku Eufrat, od moře k moři a od hory k hoře. Země se stane zcela opuštěnou kvůli svým obyvatelům, kvůli ovoci jejich činů.