Jób 11:7-20

Zdaliž ty stižitelnosti Boží dosáhneš, aneb dokonalost Všemohoucího vystihneš? Vyšší jest nebes, což učiníš? Hlubší než peklo, jakž porozumíš? Delší jest míra její než země, a širší než moře. Bude-li pléniti neb zavírati aneb ssužovati, kdo se na něj bude domlouvati? Poněvadž zná lidskou marnost, a vidí nepravost, což by tomu rozuměti neměl? Tak aby muž nesmyslný nabyl rozumu, ačkoli člověk jest jako hřebec z divokého osla zplozený. Jestliže ty nastrojíš srdce své, a ruce své k němu vztáhneš; Byla-li by nepravost v ruce tvé, vzdal ji od sebe, aniž dopouštěj bydliti v staních svých nešlechetnosti: Tedy jistě pozdvihneš tváři své z poškvrny, a budeš nepohnutý, aniž se báti budeš. Nebo se na těžkost zapomeneš, na niž jako na vody, kteréž pominuly, zpomínati budeš. K tomu nad poledne jasný nastaneť čas; zatmíš-li se pak, jitru podobný budeš. Budeš i mysli doufanlivé, maje naději; stánek roztáhneš, i bezpečně spáti budeš. A tak v pokoji budeš, aniž tě kdo předěsí, a mnozí tváři tvé kořiti se budou. Oči pak bezbožných zkaženy budou, a utíkání jim zhyne; nadto naděje jejich bude jako dchnutí člověka.