Micheáš 7:1-13

Běda mi! Jsem jako sběrač po vinobraní, jak ten, kdo paběrkuje po sklizni – nezůstal ani hrozen k ochutnání, ani jeden vytoužený zralý fík! Zbožní ze země vyhynuli, jediný člověk není poctivý. Všichni číhají, jak by vraždili, každý svého bratra lapá do sítí. Obě ruce mají ke zlu šikovné; úředník i soudce berou úplatek, mocný poroučí, co si zamane, a všichni kují pikle. Nejlepší z nich je jako trní, poctivec horší než plot z bodláčí. Už přichází ten vyhlížený den – den, kdy se s tebou zúčtuje! Teď přijde zmatek nad zmatek! Nespoléhejte na bližní, nevěřte ani příteli, chraň se svá ústa otevřít i před ženou, co máš v náručí! Syn pohrdá svým otcem, dcera se staví proti matce, snacha své tchyni vzdoruje – člověk má nepřátele ve vlastní rodině. Já ale Hospodina vyhlížím, čekám na Boha – on mě zachrání, můj Bůh mě vyslyší! Nejásej, nepříteli, nade mnou – i když jsem padl, povstanu! I když teď sedím vprostřed tmy, mým světlem je Hospodin. Proti Hospodinu hřešil jsem, a proto nesu jeho hněv, dokud se mého sporu neujme a neobhájí mě. Vyvede mě znovu na světlo a spatřím jeho spravedlnost. Až to uvidí můj nepřítel, hanba ho přikryje – toho, který mi říkával: „Kdepak je Hospodin, ten tvůj Bůh?“ Na vlastní oči se podívám, až ho jak bláto na ulicích rozdupou! Bude to den obnovy tvých zdí, den, kdy se tvé meze rozšíří; den, kdy připutují až k vám z Asýrie i z měst Egypta, ze zemí od Egypta až po Eufrat, od moře k moři a od hor k horám. Země se však stane pustinou kvůli svým obyvatelům; to bude ovoce jejich skutků.