Job 9:21-35

Jsem bezúhonný, co ale na tom záleží – už se mi nechce žít! Všechno je jedno, proto řekl jsem: On hubí bezúhonného spolu s bídákem! Když zhoubná rána náhle dopadne, zoufalství nevinných on se zasměje. Když země padne do rukou bídáka, zrak jejích soudců on sám zakrývá – a když ne on, kdo pak? Rychleji než běžec utekly mé dny, šťastné nebyly, teď jsou pryč. Jak rákosové čluny kolem propluly, jak orel řítící se za svou kořistí. Mohl bych říci: ‚Přestanu s nářkem, zarmoucenou tvář nahradím úsměvem!‘ Jenže se děsím všech svých trápení – neosvobodíš mě, to dobře vím. Jsem předem odsouzen – proč bych se snažil zbytečně? I kdybych se ve sněhu vykoupal, i kdybych si dlaně louhoval, stejně mne shodíš do žumpy, že i svému plášti budu odporný. On není člověk jako já, abych se mu postavil, abychom společně k soudu šli. Kéž by mezi nás vstoupil prostředník, který by na nás oba ruku položil! Ten by snad jeho hůl ode mě odvrátil, abych nebyl zastrašen jeho hrůzami. To bych pak promluvil a neměl bych z něj strach, se mnou to ale není tak!