Job 29
29
Jobova závěrečná řeč
1A Job pokračoval ve své promluvě:
2„Kéž by mi bylo jako za dávných časů,
za dnů, kdy Bůh bděl nade mnou,
3kdy jeho lampa svítila nad mou hlavou
a v jeho světle jsem chodil tmou!
4Jako tenkrát v mém nejlepším věku,
kdy Bůh byl mému stanu přítelem,
5kdy ještě Všemohoucí býval se mnou
a mé děti všude kolem mě.
6Tenkrát se mé kroky koupaly ve smetaně,
ze skály prýštily mi proudy oleje.
7Když jsem chodíval k městské bráně,
abych své místo na prostranství zaujal,
8mládenci ustupovali, jakmile zahlédli mě,
kmeti vstávali mi na pozdrav,
9přední mužové své řeči přerušili,
ruku si kladli na ústa,
10hlasy hodnostářů umlkaly,
jazyk jim přilnul na patra.
11Kdo mě uslyšel, ten mi blahořečil,
kdo jen mě zahlédl, chválil mě,
12chudáka v jeho křiku že vysvobozuji
a také sirotka, jenž nemá zastánce.
13Snášela se na mě žehnání umírajících,
vdově jsem vracel radost do srdce.
14Jak šatem jsem se halil spravedlností,
právo mi bylo pláštěm i turbanem.
15Byl jsem očima pro slepé
a nohama pro chromé,
16otcem jsem býval pro chudé,
zasazoval se o právo cizince.
17Zlosynům jsem uměl zuby zvyrážet
z čelistí jsem jim vyrval úlovek.
18Říkal jsem si: ‚Umřu v rodinném hnízdě,
až mých dnů bude jak písku u moře.
19Mé kořeny budou sahat až k vodě,
rosa bude nocovat v mé koruně.
20Má sláva stále čerstvá zůstane,
můj luk stále pevný v ruce mé.‘
21Naslouchali mi napjatě,
tiše očekávali rady mé.
22Neměli co dodat po mém slově,
má řeč je svlažovala jako krůpěje.
23Čekávali na mě jak na déšť,
na jarní vláhu čekali dychtivě.
24Když jsem se usmál na ně, nemohli uvěřit,
světlo mé tváře nechtěli zaplašit.
25Sedal jsem v jejich čele a udával jim směr,
žil jsem jako král ve své družině,
jako ten, kdo těší truchlivé.
Právě zvoleno:
Job 29: B21
Zvýraznění
Sdílet
Kopírovat
Chceš mít své zvýrazněné verše uložené na všech zařízeních? Zaregistruj se nebo se přihlas
Bible, překlad 21. století © 2009 BIBLION, o.s., Krocínovská 6, 160 00 Praha 6. Použito se svolením vydavatele. Všechna