Jakub 1:1-16

Jakub, služebník Boha a Pána Ježíše Krista, zdraví dvanáct pokolení v diaspoře. Mějte z toho jen radost, bratři moji, kdykoli upadáte do různých zkoušek. Víte přece, že zkoušení vaší víry přináší vytrvalost. Nechte však vytrvalost dozrát, abyste byli dokonalí a úplní a nic vám nescházelo. Schází-li někomu z vás moudrost, ať žádá Boha, a ten mu ji dá – je přece štědrý ke všem a bez výhrad! Ať ale žádá ve víře a bez pochybností. Kdo pochybuje, podobá se totiž mořské vlně, větrem bičované a hnané sem a tam. Ať nikdo takový nečeká, že od Pána něco dostane – člověk s dvojakou myslí je totiž ve všem nestálý. Ať se bratr, který je nízko, raduje ze svého povýšení a bohatý ze svého ponížení; pomine totiž jako polní květ. Když vyjde slunce a přijde žár, usychá tráva a vadne květ; ze vší té nádhery nic nezbývá. Právě tak uvadne boháč při všech svých počinech. Blaze člověku, který prochází zkouškou! Až se osvědčí, získá korunu života, kterou Pán zaslíbil těm, kdo ho milují. Když je však někdo pokoušen, ať nikdy neříká, že to pokušení je od Boha. Jako Bůh nemůže být pokoušen zlým, tak také sám nikoho nepokouší. Když je někdo pokoušen, vždycky jej vleče a vábí jeho vlastní chtíč. Chtíč, jakmile počne, rodí hřích a hřích, když dospěje, plodí smrt. Nepleťte se, milovaní bratři!