Římanům 4:2-12 - Porovnání všech verzí

Kdyby byl Abraham uznán za spravedlivého na základě skutků, měl by se čím chlubit, ale ne před Bohem! Co však říká Písmo? „Abraham uvěřil Bohu a to mu bylo počítáno za spravedlnost.“ Ten, kdo koná skutky, nedostává odplatu z milosti, ale z povinnosti. Kdo ale místo skutků věří v Toho, který ospravedlňuje bezbožného, tomu se za spravedlnost počítá jeho víra. Vždyť i David blahoslaví člověka, kterému Bůh přičítá spravedlnost bez skutků: „Blaze těm, jimž byly odpuštěny viny a jejichž hříchy byly přikryty. Blaze tomu, jemuž Hospodin nepočítá jeho hřích!“ Platí toto blahoslavení jen pro obřezané, nebo i pro neobřezané? Říkáme, že Abrahamovi byla jeho víra „počítána za spravedlnost“. Nuže, kdy mu byla počítána? Poté, co byl obřezán, anebo předtím? Nebylo to po obřízce, ale před ní! Znamení obřízky pak přijal jako pečeť spravedlnosti, kterou měl díky víře už před obřezáním. Je tedy otcem všech neobřezaných věřících, kterým je spravedlnost přičtena, a otcem těch obřezaných, kteří nemají jen obřízku, ale také kráčí ve šlépějích víry, kterou měl náš otec Abraham ještě před obřízkou.

Jestliže byl Abraham ospravedlněn ze skutků, má se čím chlubit, ale ne před Bohem. Neboť co praví Písmo? "Uvěřil Abraham Bohu, a bylo mu to počteno za spravedlnost." Tomu, kdo pracuje, se mzda nedává z milosti, nýbrž z povinnosti. Kdo však (pro svou spravedlnost) nepracuje, ale spoléhá na toho, který ospravedlňuje bezbožného, tomu se jeho víra pokládá za spravedlnost. Tak i David vypravuje o blahoslavenství člověka, jemuž Bůh připisuje spravedlnost bez skutků: "Blahoslavení jsou ti, jejichž nepravosti byly odpuštěny a jejichž hříchy byly přikryty. Blahoslavený je muž, jemuž Pán vůbec nepřipočte hřích." Vztahuje se toto blahoslavenství jen na obřezané, nebo také na neobřezané? Říkáme totiž: "Abrahamovi byla víra počtena za spravedlnost." Jak mu tedy byla počtena? Byl už obřezán, či ještě ne? Nebyl obřezán, ale byl ještě před obřízkou a znamení obřízky přijal jako pečeť spravedlnosti z víry, kterou měl ještě před obřízkou, aby byl otcem všech věřících mezi neobřezanými, aby tak také jim byla připočtena spravedlnost a aby byl otcem těch obřezaných, kteří nejsou jen obřezáni, ale kráčejí také ve šlépějích víry, kterou měl náš otec Abraham ještě před obřízkou.

Nebo byl-liť Abraham z skutků spravedliv učiněn, máť se čím chlubiti, ale ne u Boha. Nebo co praví Písmo? Uvěřil pak Abraham Bohu, i počteno jemu za spravedlnost. Kdožť skutky činí, tomuť odplata nebývá počtena podle milosti, ale podle dluhu. Tomu pak, kdož nečiní skutků, ale věří v toho, kterýž spravedlivého činí bezbožníka, bývá počtena víra jeho za spravedlnost, Jakož i David vypravuje blahoslavenství člověka, jemuž Bůh přivlastňuje spravedlnost bez skutků, řka: Blahoslavení, jichžto odpuštěny jsou nepravosti a jejichžto přikryti jsou hříchové. Blahoslavený muž, kterémuž Pán nepočítá hříchu. Blahoslavenství tedy toto k obřízce-li se vztahuje toliko, čili také k neobřízce? Nebo pravíme, že Abrahamovi víra jest počtena za spravedlnost. Kterak pak jest počtena? Zdali když byl obřezán, čili před obřezáním? Ne v obřízce, ale před obřezáním. A potom znamení, totiž obřízku, přijal za znamení spravedlnosti víry, kteráž byla před obřezáním, na to, aby byl otcem všech věřících v neobřízce, aby i jim přičtena byla spravedlnost, A aby byl otcem obřízky, těch totiž, kteříž ne z obřízky toliko jsou, ale kteříž kráčejí šlépějemi víry otce našeho Abrahama, kteráž byla před obřezáním.

Kdyby toho byl dosáhl svými skutky, měl by na co být hrdý. On si však nedobyl Božího uznání tím, co dělal, ale jen tím, že Bohu důvěřoval. Stejně i David mluví o šťastných lidech, které Bůh považuje za bezúhonné bez jakékoliv vlastní zásluhy: „Jak dobře je těm, jimž Bůh odpustil jejich provinění, jak šťasten je každý, komu viny nepočítá a na jeho poklesky nehledí!“ Nuže, platí to snad jen o židech, kteří se podrobili obřadu náboženské obřízky? O Abrahamovi jsem řekl, že byl uznán dokonalým pro svoji víru. Kdy se to stalo? Po jeho obřezání na znamení židovství – nebo ještě před ním? Ano, bylo to ještě před tím, než se stal židem. Obřízka jako znamení židovství měla jen zpečetit, že ho Bůh uznal za bezúhonného ještě dříve, než toto znamení přijal. Tak se stal Abraham nejen praotcem židů, nýbrž i duchovním předchůdcem všech, kdo se vydali cestou víry, jako to učinil on před svým obřezáním.