Žalmy 78:1-64 - Compare All Versions

Sdílet

Vyučující, Azafovi. Pozoruj, lide můj, zákona mého, nakloňte uší svých k slovům úst mých. Otevru v podobenství ústa svá, vypravovati budu přípovídky starobylé. Co jsme slýchali i poznali, a co nám otcové naši vypravovali, Nezatajíme toho před syny jejich, kteříž budoucím potomkům svým vypravovati budou chvály Hospodinovy, ano i moc jeho a divné skutky jeho, kteréž činil. Neboť jest vyzdvihl svědectví v Jákobovi, a zákon vydal v Izraeli, což přikázal otcům našim, aby v známost uvodili synům svým, Aby to poznal věk potomní, synové, kteříž se zroditi měli, a ti povstanouce, aby vypravovali dítkám svým, Aby pokládali v Bohu naději svou, a nezapomínali se na skutky Boha silného, ale ostříhali přikázaní jeho, Aby nebývali jako otcové jejich, pokolení zpurné a protivné, národ, kterýž nenapravil srdce svého, a nebyl věrný Bohu silnému duch jeho. Jako synové Efraim zbrojní, ač uměle z lučiště stříleli, však v čas boje zpět se obrátili, Nebo neostříhali smlouvy Boží, a v zákoně jeho zpěčovali se choditi. Zapomenuli se na činy jeho, a na divné skutky jeho, kteréž jim ukázal. Před otci jejich činil divy v zemi Egyptské, na poli Soan. Rozdělil moře, a převedl je; učinil, aby stály vody jako hromada. Vedl je ve dne v oblace, a každé noci v jasném ohni. Protrhl skály na poušti, a napájel je jako z propastí velikých. Vyvedl potoky z skály, a učinil, aby vody tekly jako řeky. A však vždy přičíněli hříchů proti němu, a popouzeli Nejvyššího na poušti. A pokoušeli Boha silného v srdci svém, žádajíce pokrmu podlé líbosti své. A mluvili proti Bohu, řkouce: Zdaliž bude moci Bůh silný připraviti stůl na této poušti? Aj, udeřilť jest v skálu, a tekly vody, a řeky se rozvodnily. Zdali také bude moci dáti chleba? Zdali nastrojí masa lidu svému? A protož uslyšav Hospodin, rozhněval se, a oheň zažžen jest proti Jákobovi, a prchlivost vstoupila na Izraele, Proto že se nedověřili Bohu, a neměli naděje v spasení jeho, Ačkoli rozkázal oblakům shůry, a průduchy nebeské otevřel, A dštil na ně mannou ku pokrmu, a obilé nebeské dával jim. Chléb mocných jedl člověk, seslal jim pokrmů do sytosti. Obrátil vítr východní u povětří, a přivedl mocí svou vítr polední. I dštil na ně masem jako prachem, a ptactvem pernatým jako pískem mořským. Spustil je do prostřed vojska jejich, a všudy vůkol stanů jejich. I jedli, a nasyceni jsou hojně, a dal jim to, čehož žádali. Ještě nevyplnili žádosti své, ještě pokrm byl v ústech jejich, A v tom prchlivost Boží připadla na ně, a zbil tučné jejich, a přední Izraelské porazil. S tím se vším vždy ještě hřešili, a nevěřili předivným skutkům jeho. A protož dopustil na ně, že marně skonali dny své, a léta svá s chvátáním. Když je hubil, jestliže ho hledali, a zase k Bohu silnému hned na úsvitě se navraceli, Rozpomínajíce se na to, že Bůh byl skála jejich, a Bůh silný nejvyšší vykupitel jejich: (Ačkoli mu s pochlebenstvím mluvili ústy svými, a jazykem svým lhali jemu. A srdce jejich nebylo upřímé před ním, aniž se věrně měli v smlouvě jeho), On jsa milosrdný, odpouštěl nepravosti jejich, a nezahladil jich; častokrát odvracel hněv svůj, a nevzbuzoval vší zůřivosti své. Nebo pamatoval, že jsou tělo, vítr, kterýž odchází, a nenavracuje se zase. Kolikrát jsou ho dráždili na poušti, a k bolesti přivodili na pustinách. Týž i týž navracujíce se, pokoušeli Boha silného, a svatému Izraelskému cíle vyměřovali. Nepamatovali na moc jeho, a na ten den, v kterémž je vysvobodil z ssoužení, Když činil v Egyptě znamení svá, a zázraky své na poli Soan, Když obrátil v krev řeky a potoky jejich, tak že jich píti nemohli. Dopustil na ně směsici žížal, aby je žraly, a žáby, aby je hubily. A dal chroustům úrody jejich, a úsilí jejich kobylkám. Stloukl krupami réví jejich, a stromy fíkové jejich ledem. Vydal krupobití na hovada jejich, a na dobytek jejich uhlí řeřavé. Poslal na ně prchlivost hněvu svého, rozpálení, zůřivost i ssoužení, dopustiv na ně anděly zlé. Uprostrannil stezku prchlivosti své, neuchoval od smrti duše jejich, ano i na hovada jejich mor dopustil. A pobil všecko prvorozené v Egyptě, prvotiny síly v staních Chamových. Ale lid svůj vyvedl jako ovce, a vodil se s nimi jako s stádem po poušti. Vodil je v bezpečnosti, tak že nestrašili, nepřátely pak jejich přikrylo moře, Až je přivedl ku pomezí svatosti své, na horu tu, kteréž dobyla pravice jeho. Vyhnav před tváří jejich národy, způsobil to, aby jim na provazec dědictví jejich přišli, a aby přebývala v staních jejich pokolení Izraelská. Však vždy předce pokoušeli a dráždili Boha nejvyššího, a svědectví jeho neostříhali. Ale zpět odšedše, převráceně činili, jako i předkové jejich; uchýlili se jako mylné lučiště. Nebo popouzeli ho výsostmi svými, a rytinami svými k horlení přivedli jej. Slyšel Bůh, a rozhněval se, a u velikou ošklivost vzal Izraele, Tak že opustiv příbytek v Sílo, stánek, kterýž postavil mezi lidmi, Vydal v zajetí sílu svou, a slávu svou v ruce nepřítele. Dal pod meč lid svůj, a na dědictví své se rozhněval. Mládence jeho sežral oheň, a panny jeho nebyly chváleny. Kněží jejich od meče padli, a vdovy jejich neplakaly.

Poučný žalm Asafův. Naslouchej, lide můj, mému učení, slov, která mluvím, všímej si. V podobenstvích k tobě promluvím, abych ti odhalil dávná tajemství. Slyšeli jsme a sami víme, co nám vyprávěli naši otcové. Jejich dětem to nezatajíme, dalšímu pokolení budem vyprávět o chvále Hospodinově, o jeho síle, o zázracích, jež učinil. Svědectví stvrdil Jákobovi, Izraeli svěřil učení, o kterém přikázal otcům našim, aby je předávali synům svým, aby je poznalo budoucí pokolení, i děti, jež se teprv narodí, aby zas učily svoje potomky: Ať v Bohu skládají svoji naději, ať nezapomínají, co učinil, a dodržují jeho příkazy! Ať nejsou jako jejich otcové, pokolení vzpurné a svéhlavé, pokolení se srdcem nestálým a s duchem Bohu nevěrným! Synové Efraimovi, zdatní lukostřelci, v den bitvy se dali na útěk. Nedodrželi smlouvu Boží, odmítli se řídit jeho Zákonem. Zapomněli na jeho mocné činy, na zázraky, jež jim projevil. Před jejich otci konal zázraky, v Egyptě, na poli soanském. Rozdělil moře, převedl je, vody postavil jako hromady. Oblakem svým je vodil ve dne, ohnivým světlem za nocí. Rozlomil skály v poušti, jak z hlubin bezedných dal jim pít. Ze skály nechal potoky proudit, jež v řeky rozvodnil. Oni však proti němu stále hřešili, na poušti Nejvyššího dráždili! Pokoušeli Boha v srdcích svých, podle své chuti pokrm žádali. Mluvili proti Bohu se slovy: „Copak Bůh prostře stůl na poušti? Udeřil sice do skály, mohutným potokem vody tryskaly – chleba nám ale dát jistě neumí, může snad svému lidu maso opatřit?“ Hospodin slyšel to a hněval se, proti Jákobovi vzplanul plamenem, vykypěl hněvem na Izrael. Ačkoli Bohu nevěřili a nedoufali v jeho spasení, přesto dal příkaz oblakům shůry, otevřel nebeské průduchy. Skrápěl je manou, aby jedli, dal jim nebeské obilí! Lidé okusili andělský chleba, poslal jim jídla dosyta! Východní vítr na nebi vát nechal, vítr od jihu svou mocí hnal. Masem jak prachem zasypal je, množstvím ptáků, jako je písku u moře. Doprostřed tábora je nechal padat, na jejich stany kolem dokola. Jedli a hojně se nasytili, dal jim to, po čem bažili. Ještě svou lačnost ani neukojili, ještě měli jídlo v ústech svých, když Boží hněv vzkypěl proti nim! Pobil mezi nimi ty nejvypasenější, výkvět Izraele porazil! Oni však hřešili stůj co stůj a nevěřili jeho zázrakům. Proto své dny skončili v marnosti, když jejich léta zkrátil hrůzami. Když je však hubil, pilně ho hledali, vraceli se a Boha sháněli. Na Boha vzpomněli si, že býval jejich skála, jejich vykupitel že byl Bůh Nejvyšší. Pochlebování pak měli plná ústa a na jazyku lži. Upřímní k němu nebyli v srdci, jeho smlouvě byli nevěrní. On však byl soucitný – nezahladil je a jejich viny stále odpouštěl. Svůj hněv často odvracel od nich, všechnu svou zuřivost nechtěl probouzet. Pamatoval na to, že jsou smrtelní, vánek, jenž odvane a už se nevrátí. Kolikrát jen ho v poušti dráždili, jakou ho v pustině trápili bolestí! Znovu a znovu Boha pokoušeli, Svatého izraelského rmoutili! Na jeho sílu nepamatovali, na den, kdy je vykoupil ze soužení. Na den, kdy Egyptu dal svá znamení, na soanském poli když zázraky působil. Jejich řeky tehdy ve krev obrátil, ze svých potoků se napít nemohli! Mračno much poslal, aby je žraly, a také žáby, aby je hubily. Jejich úrodu housenkám vydal, plod jejich práce kobylkám. Kroupami jejich révu pobil, jejich fíkovníky zničil mráz. Na jejich stáda dopustil krupobití, na jejich dobytek palčivý žár. Planoucí hněv svůj poslal na ně, prchlivost, zlobu a soužení, anděly zkázy na ně dopustil! Otevřel průchod pro svůj hněv, před samou smrtí je nešetřil, morové ráně je všechny vystavil. V Egyptě pobil všechno prvorozené, ten výkvět mládí ve stanech Chamových. Svůj lid pak vyvedl tak jako ovce, jako stádo je v poušti provázel. Vodil je bezpečně, takže se neděsili, nad jejich nepřáteli se vody zavřely. Takto je dovedl až ke své svaté zemi, k hoře, již dobyl svojí pravicí. Pohany vyhnal před jejich tváří, losem jim rozdělil jejich dědictví, izraelské kmeny doma usídlil. Oni však Boha dráždili a pokoušeli, na svědectví Nejvyššího nedbali. Zrádně se odvrátili jako otcové jejich, tak jako křivý luk minuli cíl. Popouzeli ho svými výšinami, rozzuřili ho svými modlami! Bůh to vše slyšel a ve svém hněvu Izrael tehdy zcela zavrhl. Tehdy opustil svůj příbytek v Šílu, stan, v němž mezi lidmi přebýval. Do zajetí dal padnout svoji sílu, svou slávu nechal v rukou nepřátel. Svůj lid tehdy vydal napospas meči, na své dědictví se rozhořčil. Jejich mladíky pohltil oheň, jejich pannám nezazněly písně svatební. Jejich kněží tehdy padali mečem, jejich vdovy plakat nemohly.

Meditace -- Asafův žalm. Lide můj, naslouchej mému poučení, nakloňte ucho k řeči mých úst. Otevřu ústa v příslovích, vypovím hádanky dávnověké. Co jsme slýchali a pochopili a o čem nám naši otcové vyprávěli, nezatajíme jejich synům. Budoucí generaci budeme vypravovat o Hospodinových chvályhodných skutcích, o jeho síle a jeho divech, které učinil. Ustanovil svědectví v Jákobovi, v Izraeli vydal zákon a přikázal našim otcům, aby s ním seznamovali své syny, aby ho poznalo budoucí pokolení -- synové, kteří se jim narodí. Ti povstanou a budou to vyprávět svým synům, aby složili svou důvěru v Boha, nezapomínali na Boží činy, jeho příkazy střežili a nebyli jako jejich otcové, pokolení umíněné a vzpurné, pokolení nestálého srdce, jehož duch nebyl Bohu věrný. Efrajimci, vyzbrojení lukostřelci, se v den bitvy obrátili. Nedbali na Boží smlouvu, odmítli žít podle jeho zákona. Zapomněli na jeho činy, na jeho divy, které jim ukázal. Před jejich otci činil divy v egyptské zemi, na sóanském poli. Rozpoltil moře a provedl je, postavil vody jako hráz. Ve dne je vedl skrze oblak a celou noc skrze ohnivé světlo. Rozpoltil skály v pustině a napojil je jako z velkých hlubin. Vyvedl bystřiny ze skály a dal jim rozlít se jako vodní proudy. Oni však proti němu dále hřešili, ve vyprahlé zemi se vzpírali Nejvyššímu a ve svých srdcích Boha pokoušeli -- žádali si potravu podle svých choutek. Mluvili proti Bohu a říkali: Což může Bůh prostřít stůl v pustině? Hle, udeřil do skály a vytryskla voda a rozlily se proudy. Což ale může dát i chléb? Což opatří i maso pro svůj lid? Hospodin to slyšel a rozhněval se. Tu se rozpálil oheň proti Jákobovi a proti Izraeli vzplanul hněv, protože nevěřili Bohu a nedoufali v jeho spásu. On však přikázal oblakům nahoře, otevřel nebeské brány a seslal na ně manu k jídlu, dal jim nebeské zrno. Lidé jedli chléb vznešených. Seslal jim potravy do sytosti. Nechal na nebi vát východnímu větru, svou mocí přivedl i vítr jižní. Seslal na ně masa jako prachu a okřídleného ptactva jako mořského písku. Nechal je padat do jejich tábora, kolem jejich příbytků. Jedli až do přesycení; dal jim, po čem toužili. Ještě si svou touhu nezošklivili, ještě měli potravu v ústech, když na ně dolehl Boží hněv. Pobil jejich vypasené, izraelské mládence srazil. Přes toto vše stále hřešili a nevěřili jeho divům. Skončil jejich dny v marnosti a jejich léta v děsu. Když je hubil, hledali ho. Ano, navraceli se a usilovně hledali Boha a rozpomínali se, že Bůh je jejich skála, že Bůh Nejvyšší je jejich vykupitel, ale klamali ho svými ústy, svým jazykem mu lhali, jejich srdce nebylo pevně při něm, nebyli věrni jeho smlouvě. On se však slitovával, zprošťoval je nepravosti a nezničil je. Mnohdy odvracel svůj hněv a nedal zcela procitnout své zlobě. Pamatoval, že jsou tělo, závan, který pomine a nevrátí se. Kolikrát se mu v pustině vzepřeli, trápili ho v pusté krajině. Stále znovu pokoušeli Boha, zraňovali Svatého Izraele. Nepamatovali na jeho moc, na den, kdy je vykoupil z moci protivníka, když učinil v Egyptě svá znamení a své divy na sóanském poli. Jejich řeky proměnil v krev, a tak ze svých toků nemohli pít. Seslal na ně mouchy, aby je kousaly, a žáby, aby je ničily. Jejich úrodu dal kobylkám chasíl, jejich výtěžek kobylkám arbe. Jejich révu zničil krupobitím a jejich sykomory mrazem. Jejich dobytek vydal v plen krupobití a jejich stáda moru. Seslal na ně svůj planoucí hněv, zuřivost, rozhořčení a soužení -- komando zlých andělů. Urovnal pěšinu svému hněvu. Jejich duše neušetřil smrti a jejich život vydal moru. Pobil vše prvorozené v Egyptě, prvotinu síly ve stanech Chámových. Svůj lid však vyvedl jako ovce, jako stádo je vedl pustinou. Vedl je bezpečně, nebáli se; jejich nepřátele přikrylo moře. Tak je přivedl na své svaté území -- k oné hoře, kterou si získal svou pravicí. Vyhnal před nimi pohanské národy, rozměřil provazcem jejich dědičné podíly a usadil v jejich stanech izraelské kmeny. Oni však pokoušeli Boha Nejvyššího, vzpírali se mu a jeho svědectví nezachovávali. Odvraceli se, jednali věrolomně jako jejich otcové, selhávali jako záludný luk. Popouzeli ho svými návršími a dráždili ho svými modlami. Bůh to slyšel a rozhněval se. Zcela Izraele zavrhl. Opustil příbytek v Šílu, stan, kde přebýval mezi lidmi. Svou sílu vydal do zajetí, svou nádheru do ruky protivníka. Svůj lid vydal meči, na své dědictví se rozhněval. Jejich mládence pozřel oheň a jejich panny nebyly chváleny. Jejich kněží padli mečem a jejich vdovy neplakaly.