Žalmy 104:1-23
Žalmy 104:1-23 Bible Kralická 1613 (BKR)
Dobrořeč duše má Hospodinu. Hospodine Bože můj, velmi jsi veliký, velebnost a krásu jsi oblékl. Přioděls se světlem jako rouchem, roztáhls nebesa jako kortýnu. Kterýž sklenul na vodách paláce své, kterýž užívá hustých oblaků místo vozů, a vznáší se na peří větrovém. Kterýž činí posly své duchy, služebníky své oheň plápolající. Založil zemi na sloupích jejich, tak že se nepohne na věky věků. Propastí jako rouchem byl jsi ji přioděl, i nad horami stály vody. K žehrání tvému rozběhly se, před hřmotem hromu tvého pospíšily, (Vystoupily hory, snížilo se údolí), na místo, kteréž jsi jim založil. Meze jsi položil, aby jich nepřestupovaly, ani se navracovaly k přikrývání země. Kterýž vypouštíš potoky přes údolé, aby tekli mezi horami, A nápoj dávali všechněm živočichům polním. Tuť uhašují oslové divocí žízeň svou. Při nich hnízdí se ptactvo nebeské, a z prostřed ratolestí hlas svůj vydává. Kterýž svlažuješ hory z výsostí svých, aby ovocem činů tvých sytila se země. Dáváš, aby rostla tráva dobytku, a bylina ku potřebě člověku, abys tak vyvodil chléb z země, A víno, jenž obveseluje srdce člověka. Èiní, aby se stkvěla tvář od oleje, ano i pokrmem zdržuje život lidský. Nasyceno bývá i dříví Hospodinovo, cedrové Libánští, kteréž štípil. Na nichž se ptáci hnízdí, i čáp příbytek svůj má na jedlí. Hory vysoké jsou kamsíků, skály útočiště králíků. Učinil měsíc k jistým časům, a slunce zná západ svůj. Uvodíš tmu, a bývá noc, v níž vybíhají všickni živočichové lesní: Lvíčata řvoucí po loupeži, aby hledali od Boha silného pokrmu svého. Když slunce vychází, zase shromažďují se, a v doupatech svých se ukládají. Èlověk vychází ku práci své, a k dílu svému až do večera.
Žalmy 104:1-23 Bible 21 (B21)
Dobrořeč duše má Hospodinu! Jak jsi veliký, Hospodine, Bože můj – oděn jsi slávou a nádherou! Světlem jsi jak pláštěm zahalen, nebe jsi jako plachtu rozestřel! Svoje paláce jsi nad vodou postavil, jak vozy užíváš husté oblaky, vznášíš se na křídlech větrných. Vichry činíš svými posly, tvými služebníky jsou plameny! Zemi jsi založil na jejích sloupech, navěky jí neotřese vůbec nic. Jak pláštěm přikryl jsi ji oceánem, vody stály i nad horami. Před tvojí hrozbou pak rozutekly se, před tvým burácením prchaly. Sahaly k horám, stekly však do údolí, na místo tebou určené. Hranice dals jim, aby je nepřekročily, aby už nikdy nepřikryly zem! Ty pouštíš potoky do údolí, aby proudily mezi horami, všechnu polní zvěř aby napájely, divocí osli aby u nich žízeň zahnali, na jejich březích aby hnízdili ptáci, jejich zpěv aby zněl mezi větvemi. Ze svých paláců hory napájíš, země se sytí ovocem skutků tvých! Trávě pro dobytek dáváš růst a také rostlinám k lidskému užitku, aby jim ze země pokrm vyrostl: Víno, jež smrtelníka v srdci oblaží, olej, po němž se obličej rozzáří, a chléb, který člověku dodá sil. Hospodin sytí i své stromoví – libanonské cedry, které sám vysadil. Vrabci si na nich hnízda postaví, čáp si nachází domov na jedli. Vysoké hory patří kamzíkům, skály jsou útočištěm králíků. Stvořil jsi měsíc, aby časy určoval, i samo slunce ví, kdy má zapadat. Přivádíš tmu a noc se rozhostí, spoustou zvěře se lesy zahemží. Po své kořisti řvou tehdy lvi, aby tak Boha o pokrm žádali. S východem slunce se vrací zpět, aby ulehli ve svých doupatech. Za svým úkolem tehdy člověk vyráží, pracuje na něm, než se zešeří.
Žalmy 104:1-23 Český studijní překlad (CSP)
Dobrořeč, má duše, Hospodinu! Hospodine, můj Bože, jsi velmi veliký! Oblékls nádheru a důstojnost. Halíš se světlem jako pláštěm, roztahuješ nebesa jako stanovou plachtu. Na vodách kladeš trámy svých komnat, z oblaků si činíš vůz, vznášíš se na perutích větru. Činíš si z větrů své posly, své služebníky z planoucího ohně. Založil zemi na základech -- nepohne se na věky věků. Hlubinu jsi přikryl jako pláštěm, nad horami stály vody. Před tvými hrozbami utíkaly, před hřmotem tvého hromobití se v hrůze rozprchly. Vystoupila pohoří, vody klesly do údolí, do míst, která jsi jim určil. Vymezils jim hranice, které nepřekročí. Nevrátí se, aby zaplavily zemi. Posíláš prameny do potoků, jež tečou mezi horami, napájejí všechnu polní zvěř; divocí oslové tu tiší žízeň. Sídlí u nich nebeské ptactvo, štěbetá mezi listovím. Ze svých komnat zavlažuješ hory, země se sytí ovocem tvého díla. Dáváš vyrůst trávě pro dobytek a rostlinám, které pěstuje člověk, aby ze země vydobyl potravu. I víno, které dává radost lidskému srdci, takže se tvář olejem, leskne i chléb, jenž posilňuje lidské srdce. Sytí se i Hospodinovo stromoví, libanonské cedry, které zasadil. Hnízdí na nich ptactvo; čáp má domov na cypřiších. Vysoká pohoří patří kozorožcům, skály jsou útočištěm pro damany. Učinil jsi měsíc k určování času, slunce ví, kdy zapadnout. Navodíš tmu, nastane noc. V ní se hemží všechna lesní zvěř. Mladí lvi řvou po kořisti a žádají od Boha svou potravu. Vzchází slunce -- stahují se a uléhají do svých doupat. Člověk vychází ke svému dílu a ke své službě až do večera.