Job 24:1-25

Sdílet

Job 24:1-25 Bible Kralická 1613 (BKR)

Proč by od Všemohoucího neměli býti skryti časové, a ti, kteříž jej znají, neměli neviděti dnů jeho? Bezbožníť nyní mezníky přenášejí, a stádo, kteréž mocí zajali, pasou. Osla sirotků zajímají, v zástavě berou vola od vdovy. Strkají nuznými s cesty, musejí se vůbec skrývati chudí na světě. Aj, oni jako divocí oslové na poušti, vycházejí jako ku práci své, ráno přivstávajíce k loupeži; poušť jest chléb jejich i dětí jejich. Na cizím poli žnou, a z vinic bezbožníci sbírají. Nahé přivodí k tomu, aby nocovati musili bez roucha, nemajíce se čím přiodíti na zimě. A přívalem v horách moknouce, nemajíce obydlí, k skále se přivinouti musejí. Loupí sirotky, kteříž jsou při prsích, a od chudého základ berou. Nahého opouštějí, že musí choditi bez oděvu, a ti, kteříž snášejí snopy, v hladu zůstávati. Ti, jenž mezi zdmi jejich olej vytlačují, a presy tlačí, žíznějí. Lidé v městech lkají, a duše zraněných volají, Bůh pak přítrže tomu nečiní. Oniť jsou ti, kteříž odporují světlu, a neznají cest jeho, aniž chodí po stezkách jeho. Na úsvitě povstávaje vražedlník, morduje chudého a nuzného, a v noci jest jako zloděj. Tolikéž oko cizoložníka šetří soumraku, říkaje: Nespatříť mne žádný, a tvář zakrývá. Podkopávají potmě i domy, kteréž sobě ve dne znamenali; nebo nenávidí světla. Ale hned v jitře přichází na ně stín smrti; když jeden druhého poznati může, strachu stínu smrti okoušejí. Lehcí jsou na svrchku vody, zlořečené jest jmění jejich na zemi, aniž odcházejí cestou svobodnou. Jako sucho a horko uchvacuje vody sněžné, tak hrob ty, jenž hřešili. Zapomíná se na něj život matky, sladne červům, nebývá více připomínán, a tak polámána bývá nepravost jako strom. Připojuje mu neplodnou, kteráž nerodí, a vdově dobře nečiní. Zachvacuje silné mocí svou; ostojí-li kdo z nich, bojí se o život svůj. Dává jemu, na čemž by bezpečně spolehnouti mohl, však oči jeho šetří cest jejich. Bývají zvýšeni poněkud, ale hned jich není; tak jako jiní všickni sníženi, vypléněni, a jako vrškové klasů stínáni bývají. Zdaliž není tak? Kdo na mne dokáže klamu, a v nic obrátí řeč mou?

Job 24:1-25 Bible 21 (B21)

Když ‚Všemohoucí neodkládá časy odplaty,‘ proč ty dny jeho věrní nikdy nevidí? Jsou takoví, kteří posouvají mezníky a pasou stáda, která ukradli. Sirotkům odvádějí osla pryč a vdově berou býka do zástavy. Ubožáky z cesty srážejí, až se chudí skrývají všude po kraji. Jiní jsou jak divocí osli na poušti, vycházejí za prací, jako by kořist hledali; potravu pro děti shánějí na pláních. Sklízejí na poli, které jim nepatří, paběrkují na vinicích lidí zlých. Nocují nazí, oděv nemají, v chladu jim chybí přikrývky. Horské lijáky je smáčejí, choulí se ke skále, nemají přístřeší. Jiní zas sirotka od prsu uloupí, vezmou ho chudákům do zástavy. Ti chodí nazí, oděv nemají, o hladu cizí snopy snášejí. Vytlačují olej mezi kameny, o žízni šlapou vinný lis. Sténání umírajících z města zní, raněné duše o pomoc volají – copak to Bohu nevadí?! Jsou také takoví, kteří se světlu vzpírají, k jeho cestám se neznají a jeho stezek se nedrží. Vrah vstává, když se zešeří, aby zabíjel ubohé chudáky; jako zloděj se nocí odplíží. Cizoložné oko soumrak vyhlíží, ‚Nikdo mě neuvidí,‘ říká si a tvář si rouškou zahalí. Za tmy se do domů vlamují, ve dne jsou doma zavření; ke světlu se neznají. Těm všem je temno svítáním, přátelí se totiž s hrůzou tmy. Ať voda takové rychle odplaví, ať jsou prokleté jejich pozemky, ať nikdo nezamíří k jejich vinicím! Jako sucho a horko pohltí rozpuštěný sníh, tak ať hrob pohltí ty, kdo hřešili. Ať na ně zapomene matčin klín, ať jsou pochoutkou pro červy. Ať nikdo nevzpomene na ty zlosyny, ať jsou jak stromy větrem zlomeni. Ať obcují s neplodnou, která nerodí, vdovu ať opustí bez jmění! Bůh svojí mocí i silné zachvátí; i při svém postavení si nejsou jistí životy. Dává jim pocit bezpečné opory, jeho oči však jejich cestu sledují. Načas se vyvýší, a hned jsou pryč, sníženi budou a jako všichni sklizeni, jako klasy budou skoseni. Což to tak není? Kdo mě ze lži usvědčí? Kdo moji výpověď může vyvrátit?“

Job 24:1-25 Český studijní překlad (CSP)

Proč nejsou časy skryty před Všemohoucím, ale ti, kdo jej znají, nespatřili jeho dny? Lidé posouvají meze, uloupí stádo a pasou ho. Sirotkům odhánějí osla, vdově berou býka do zástavy. Chudáky z cesty odstrkují, nuzní v zemi se společně musejí skrývat. Hle, divocí osli v pustině jdou za svým dílem, usilovně hledají potravu, step jim dává pokrm pro mladé. Sklízejí jeho píci na poli, paběrkují na vinici ničemy. Bez oděvu přenocují nazí, v chladu bez přikrývky. Jsou promočení horským přívalem, skálu obejmuli z nedostatku útočiště. Sirotka od prsu uchvacují, berou zástavu od nuzného. Chodí nazí, bez oděvu, hladoví snášejí snopy. Lisují olej mezi jejich terasami, šlapou v lisech, a přece mají žízeň. Muži z města sténají, o pomoc bude křičet duše pobitých, avšak Bůh si bláznovství nevšímá. Oni patří mezi ty, kdo se bouří proti světlu, nepoznali jeho cesty ani nepobývají na jeho stezkách. Vrah vstává za svítání, skolí chudého a nuzného a v noci se objeví jako zloděj. Oko cizoložníka vyhlíží soumrak a on si říká: Nikdo si mě nevšimne; a roušku si položí na tvář. Za tmy se prokopal do domů, kde se ve dne uzavřeli; světlo neznají. Pro ně je totiž ráno zároveň nejhlubší tmou, protože pozná hrůzy nejhlubší tmy. Je lehký na vodní hladině, jejich díl v zemi je zlořečen, nevydá se směrem k vinicím. Vyprahlá země i žár pohlcují vodu ze sněhu, podsvětí ty, kdo zhřešili. Zapomene na něho matčino lůno, larvám se stal sladkým, už nebude připomínán. Zvrácenost bude jako strom zlomena. Vyjídá neplodnou, která nerodila, a vdově neprokazuje dobro. Zachovává vznešené svou silou. Povstane a nikdo si není jist životem. Dopřeje mu uchýlit se do bezpečí a člověk se spolehne. Jeho oči bdí nad jejich cestami. Nakrátko jsou pozdviženi a již nejsou, budou sehnuti, uzavřou se jako všichni ostatní. Zvadnou jako vršek klasu. A pokud tomu tak přece není, kdo mě usvědčí ze lži a obrátí můj výrok v nic?