Job 20:1-29
Job 20:1-29 Bible Kralická 1613 (BKR)
Odpovídaje pak Zofar Naamatský, řekl: Z příčiny té myšlení má k odpovídání tobě nutí mne, a to abych rychle učinil, Že kárání k zahanbení svému slyším, pročež duch můj osvícený nutí mne, aťbych odpovídal. Zdaž nevíš o tom, že od věků, a jakž postavil Bůh člověka na zemi, Plésání bezbožných krátké jest, a veselí pokrytce jen na chvílku? Byť pak vstoupila až k nebi pýcha jeho, a hlava jeho oblaku by se dotkla, Však jako lejno jeho na věky zahyne. Ti, kteříž jej vídali, řeknou: Kam se poděl? Jako sen pomine, aniž ho naleznou; nebo uteče jako vidění noční. Oko, kteréž ho vídalo, již ho nikdy neuzří, aniž více patřiti bude na něj místo jeho. Synové jeho budou přízně u nuzných hledati, a ruce jeho musejí zase vraceti loupež svou. Kosti jeho naplněny jsou hříchy mladosti jeho, a s ním v prachu lehnou. A ačkoli zlost sladne v ústech jeho, a chová ji pod jazykem svým; Kochá se v ní, a nepouští jí, ale zdržuje ji u prostřed dásní svých: Však pokrm ten ve střevách jeho promění se; bude jako žluč hadů nejlítějších u vnitřnostech jeho. Zboží nahltané vyvrátí, z břicha jeho Bůh silný je vyžene. Jed hadů lítých ssáti bude, zabije ho jazyk ještěrčí. Neuzří pramenů potoků a řek medu a másla. Navrátí úsilé cizí, a nezažive ho, vedlé nátisku svého rozličného; nebude na ně vesel. Nebo utiskal a opouštěl nuzné, dům zloupil a nestavěl ho. Pročež nesezná nic pokojného v životě svém, aniž které nejrozkošnější své věci bude moci zachovati. Nic mu nepozůstane z pokrmu jeho, tak že nebude míti, čím by se troštoval. Byť pak i dovršena byla hojnost jeho, ssoužení míti bude; každá ruka trapiče oboří se na něj. By měl čím naplniti břicho své, dopustí na něj Bůh prchlivost hněvu svého, kterouž na něj dštíti bude i na pokrm jeho. Když utíkati bude před zbrojí železnou, prostřelí ho lučiště ocelivé. Střela vyňata bude z toulu a vystřelena, nadto meč pronikne žluč jeho; a když odcházeti bude, přikvačí jej hrůzy. Všeliká neštěstí jsou polečena v skrýších jeho, zžíře jej oheň nerozdmýchaný, zle se povede i pozůstalému v stanu jeho. Odkryjí nebesa nepravost jeho, a země povstane proti němu. Rozptýlena bude úroda domu jeho, rozplyne se v den hněvu jeho. Tenť jest podíl člověka bezbožného od Boha, to, pravím, dědictví vyrčené jemu od Boha silného.
Job 20:1-29 Bible 21 (B21)
Sofar Naámský mu na to řekl: „Na tohle musím odpovědět, to přece nejde vydržet! Když slyším tolik důtek a urážek, můj moudrý duch mi vnuká odpověď: Víš přece sám, že odjakživa, už co byl člověk na zem postaven, radost ničemů je velmi krátká, štěstí bezbožných je chvilkové. I kdyby jeho hrdost k nebi dosáhla a hlavou oblaků se dotýkal, jak vlastní lejno zmizí napořád – ‚Kam se poděl?‘ se jeho známí budou ptát. Jako sen odletí a bude ten tam, bude zapuzen jak noční vidina. Oko, jež vídalo ho, už ho nespatří, nebude k nalezení ve svém obydlí. Jeho děti budou muset odškodnit chudáky, vlastníma rukama majetek navrátit. Mladická síla, jíž měl plné kosti, do prachu ulehne spolu s ním. I když mu zlo chutná v ústech sladce, i když je chová pod jazykem, i když je vychutnává, nemá naspěch, i když je převaluje na patře, v útrobách mu ale ten pokrm zhořkne, promění se mu v hadí jed. Vše, co spolykal, musí vyzvracet, Bůh mu to bohatství z břicha vyžene. Bude nasávat hadí jed, jazyk zmijí ho zabije. Nikdy nezažije proudy oleje, nebude se koupat v medu a smetaně. To, co ukořistil, vrátí netknuté, neužije to, co získal obchodem. To proto, že chudákům bořil chýše a zabíral domy, které nestavěl. Svoji hladovost neuměl utišit, a proto neunikne vlastní chtivosti. Nezbude nic, co by pohltil, už nepotrvá jeho blahobyt. Uprostřed nadbytku přijde do úzkých, bída se na něj vrhne ze všech sil. Zatímco on si břicho cpe, Bůh na něj sešle vroucí hněv – zaplaví ho svým deštěm střel! Na útěku před železnou zbraní zasažen bude lukem bronzovým. Ze zad mu náhle trčí šíp a jeho špice se žlučí skví. Kdejaká hrůza ho dostihla, na jeho poklady čeká černá tma. Pohltí ho oheň, jenž nebyl rozdmýchán, cokoli zůstalo u něj doma, spolyká. Nebesa odhalí jeho vinu, země se postaví proti němu. Jeho dům odnese povodeň, proud ho zachvátí v soudný den. Takový osud dává Bůh ničemům, takové dědictví jim určil Bůh!“
Job 20:1-29 Český studijní překlad (CSP)
Tu odpověděl Sófar Naamatský. Řekl: Proto mě mé zneklidněné přemítání nutí odpovědět; pro nepokoj, který je ve mně. Vyslechnu ponaučení ke své potupě a odpověď mi dá duch podle mého porozumění. Což to nevíš odedávna, od doby kdy byl na zemi postaven člověk, že radostný křik ničemů přijde zkrátka a radost bezbožného je jen na chvíli? I kdyby jeho povznesenost vystoupila do nebes a jeho hlava by dosáhla do oblak, zmizí navždy jako jeho výkal; ti, kdo ho vídali, řeknou: Kde je? Odlétne jako sen a nenajdou ho, jako noční vidění bude zaplašen. Zahlédlo jej oko, ale více nezahlédne, jeho domov už ho nezpozoruje. Jeho synové budou hledat přízeň chudých, jeho ruce musejí vrátit jeho majetek. Svěžesti byly plné jeho kosti, ta ale ulehne do prachu s ním. Ačkoliv zlo v jeho ústech sládne, pod svým jazykem ho přechovává, je k němu shovívavý a neopouští ho, na svém patře jej zadržuje, jeho pokrm se mu změnil ve vnitřnostech, v jeho nitru se stal hadím jedem. Pohltil majetek a zase jej vyzvrátil, Bůh mu ho vyžene z břicha. Bude sát hadí jed, jazyk zmije ho zabije. Nepodívá se na proudy, řeky, potoky medu a smetany. Výtěžek vrací zpět, nespotřebuje jej a nad výnosem svého obchodu nebude jásat. Vždyť utiskoval, opouštěl chudé; uchvátil dům, ale nebude ho budovat. Protože ve své chuti nepoznal uspokojení, nezachrání se s tím, co je mu nejmilejší. Nic neuniklo jeho žravosti; kvůli tomu jeho blaho nebude trvalé. Když vzroste jeho hojnost, bude mu úzko; zasáhne jej ruka každého udřeného. Ať se snaží naplnit břicho, pošle na něj svůj planoucí hněv; ať na něj dští svými střelami. Utečeli před železnou zbraní, prostřelí ho bronzový luk. Vytáhl střelu, ale šíp mu vyšel ze hřbetu, blesk vyjde z jeho žluče, hrůzy na něm spočinou. Jen temnota je připravena pro ty, kdo jsou mu drazí, stráví jej oheň, který nebyl rozdmýchán; ať spase, co zůstalo v jeho stanu. Nebesa odhalí jeho zvrácenost, povstane proti němu i země. Úroda z jeho domu ať se vystěhuje, v den jeho hněvu se rozplyne. Toto je Bohem určený podíl ničemného člověka a dědictví Bohem mu přiřknuté.