Job 14:1-17
Job 14:1-17 Bible Kralická 1613 (BKR)
Èlověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování. Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá. A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou. Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden. Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval: Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj. O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne, By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho: Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř. Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl? Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá: Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého. Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne. Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně. Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv, Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým, Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.
Job 14:1-17 Bible 21 (B21)
Smrtelník z ženy zrozený má jen pár dnů – a plných trápení. Jako květ vzejde a uvadne, jako stín prchne, nezastaví se. Přesto však z něho oči nespouštíš a k soudu s tebou ho poháníš. Kdo umí nečisté v čisté obrátit? Ani jediný! Ty jsi mu spočítal jeho dny, počet měsíců jsi mu odměřil, dal jsi mu meze, jež nesmí překročit. Odvrať svůj pohled, nech ho být, ať si užije život jako nádeník! Strom, ten má aspoň naději: Když bude poražen, znovu vyraší, nic nezastaví jeho výhonky. I kdyby jeho kořeny v zemi zpuchřely, i kdyby jeho kmen v prachu tlel, jen ucítí vodu, vypučí zase, jak mladý stromek větve vyžene. Člověk však zemře a klesne bezvládně, naposled vydechne – a kam se poděje? Jako se vypařuje voda z jezer, jako potok vyschne a vyprahne, právě tak člověk lehne a nevstane; dokud trvá nebe, neprobudí se, nic nepřeruší jeho sen. Kéž bys mě jen schoval v hrobě, kéž bys mě ukryl, než pomine tvůj hněv, a určil chvíli, kdy na mě vzpomeneš! Když člověk zemře, copak ožije? Po všechny dny své těžké roboty čekal bych na chvíli té úlevy! Zavolal bys a já se ti ohlásil, po díle svých rukou by ses roztoužil. Ačkoli teď mé kroky počítáš, pak už bys na můj hřích nečíhal. Do měchu zapečetil bys mé přestupky a moje viny přikryl bys.
Job 14:1-17 Český studijní překlad (CSP)
Člověk narozený z ženy je ukrácen na životě a nasycen nepokojem. Jako květ vzchází a uvadá, prchá jako stín a trvání nemá. Ano, na takového otvíráš své oči a chceš mě přivést na soud se sebou. Kdo učiní z nečistého čisté? Nikdo. Jestliže jsou určeny jeho dny, počet jeho měsíců je u tebe; jeho hranice jsi ustanovil a nepřekročí je. Odhlédni od něj, ať si odpočine, dokud si neoblíbí svůj den jako najatý dělník. Vždyť pro strom je naděje: Jestliže bude vyťat, zase obrazí, jeho ratolest nepřestane růst. I kdyby jeho kořen v zemi zestárl a jeho pařez odumřel v hlíně, jen ucítí vodu, vypučí a vydá ratolesti jako mladý štěp. Avšak muž zemře a bezvládně leží; člověk vydechl naposled a kde je mu konec? Vody z jezera zmizely, řeka se vsákne a vyschne. Tak i muž ulehl a nevstane až do zániku nebes. Neprocitnou a neprobudí se ze svého spánku. Kéž se stane, že mě schováš v podsvětí, skryješ mě, než se odvrátí tvůj hněv; určíš pro mě lhůtu a pak se na mě rozpomeneš. Zemřeli muž, ožije snad opět? Všechny dny mé povinné služby budu očekávat, dokud nepřijde mé vystřídání. Zavoláš a já ti odpovím, až budeš dychtit po díle svých rukou. Nyní tedy spočítáš mé kroky; nedbej na můj hřích. Mé přestoupení je zapečetěno do váčku, mou zvrácenost jsi zastřel.