Job 10:1-22

Sdílet

Job 10:1-22 Bible Kralická 1613 (BKR)

Stýště se duši mé v životě mém, vypustím nad sebou naříkání své, mluviti budu v hořkosti duše své. Dím Bohu: Neodsuzuj mne, oznam mi, proč se nesnadníš se mnou? Jaký máš na tom užitek, že mne ssužuješ, že pohrdáš dílem rukou svých, a radu bezbožných osvěcuješ? Zdali oči tělesné máš? Zdali tak, jako hledí člověk, ty hledíš? Zdaž jsou jako dnové člověka dnové tvoji, a léta tvá podobná dnům lidským, Že vyhledáváš nepravosti mé, a na hřích můj se vyptáváš? Ty víš, žeť nejsem bezbožný, ačkoli není žádného, kdo by mne vytrhl z ruky tvé. Ruce tvé sformovaly mne, a učinily mne, a teď pojednou všudy vůkol hubíš mne. Pamětliv buď, prosím, že jsi mne jako hlinu učinil, a že v prach zase obrátíš mne. Zdalis mne jako mléka neslil, a jako syření neshustil? Kůží a masem přioděl jsi mne, a kostmi i žilami spojils mne. Života z milosrdenství udělil jsi mi, přesto navštěvování tvé ostříhalo dýchání mého. Ale toto skryl jsi v srdci svém; vím, žeť jest to při tobě. Jakž zhřeším, hned mne šetříš, a od nepravosti mé neočišťuješ mne. Jestliže jsem bezbožný, běda mně; pakliť jsem spravedlivý, ani tak nepozdvihnu hlavy, nasycen jsa hanbou, a vida trápení své, Kteréhož vždy více přibývá. Honíš mne jako lev, a jedno po druhém divně se mnou zacházíš. Obnovuješ svědky své proti mně, a rozmnožuješ rozhněvání své na mne; vojska jedna po druhých jsou proti mně. Proč jsi jen z života vyvedl mne? Ó bych byl zahynul, aby mne bylo ani oko nevidělo, A abych byl, jako by mne nikdy nebylo, z života do hrobu abych byl vnesen. Zdaliž jest mnoho dnů mých? Ponechejž tedy a popusť mne, abych maličko pookřál, Prvé než odejdu tam, odkudž se zase nenavrátím, do krajiny tmavé, anobrž stínu smrti, Do krajiny, pravím, tmavé, kdež jest sama mrákota stínu smrti, a kdež není žádných proměn, ale sama pouhá mrákota.

Job 10:1-22 Bible 21 (B21)

Už se mi hnusí žít, proto teď svému nářku povolím, z hořkosti duše promluvím. Neodsuzuj mě předem – tak Boha oslovím – z čeho mě obviňuješ, prozraď mi. Dělá ti dobře, že mě sužuješ? Proč pohrdáš vlastnoručním výtvorem a záměry ničemů vítáš s úsměvem? Copak máš oči tělesné? Pohledem smrtelníka díváš se? Copak jsou tvé dny lidským podobné, připomínají tvé roky lidský věk, že na mně hledáš nějaký přestupek a po mém hříchu pídíš se? Víš přece, že jsem nevinen a že mě z tvé ruky nikdo nevyrve! Tvé ruce mne hnětly a tvořily – teď ses obrátil a chceš mě zahubit? Vzpomeň si, že jsi mne z hlíny vytvořil – to mě chceš znovu na prach obrátit? Což jsi mě kdysi jak mléko nenalil, nenechal jsi mě zhoustnout jako sýr? Kůží a masem jsi mě přioděl, kostmi a šlachami spojils mě. Z lásky jsi mě obdaroval životem, tvá péče střežila můj každý dech. Toto však v srdci skrýval jsi, teď už jsem poznal tvé úmysly: Abys mě hlídal, zda nezhřeším, abys mi neodpustil žádné přestupky. Pokud jsem vinen, běda mi, nezvednu ale hlavu, i když jsem nevinný; přesycen jsem hanbou, zpitý trápením. Kdybych se narovnal, budeš mě honit jako lev, svou úžasnou sílu na mě znovu prokážeš. Postavíš další svědky proti mně, tvůj hněv proti mně se ještě rozmůže, tvá vojska mě zas a znovu vezmou útokem. Proč jsi mě vůbec z lůna vyváděl? Kéž bych byl zhynul, než mě kdo uviděl! Jako bych nikdy nebyl, tak bych na tom byl, z klína do hrobu by mě přenesli. Copak mi nezbývá už jen pár dnů? Nech mě být, ať pookřeji aspoň na chvilku, dříve než bez návratu odejdu do země příšeří a stínu, do země černé jako tma, kde vládne stín a není řád, kde i sám rozbřesk je temnota.“

Job 10:1-22 Český studijní překlad (CSP)

Má duše si zhnusila můj život, dám průchod svému stěžování nad sebou. Budu mluvit v hořkosti své duše. Řeknu Bohu: Neprohlašuj mě vinným. Oznam mi, proč se mnou vedeš při. Cožpak je pro tebe dobré, že utlačuješ, že zavrhuješ výtěžek svých dlaní? Dovolil jsi, aby se zaskvěl plán ničemů? Máš tělesné oči, díváš se snad, jako se dívá smrtelný člověk? Cožpak jsou tvé dny jako dny smrtelného člověka, jsou snad tvé roky jako dny muže, že hledáš mou zvrácenost a pátráš po mém hříchu? Podle svého poznání víš, že nejednám ničemně, a není, kdo by vysvobodil ze tvé ruky. Tvé ruce mě utvořily a uspořádaly mě spolu se vším okolo. A teď bys mě pohltil? Rozpomeň se přece, že jsi mě udělal jako hlínu a do prachu mě zase chceš vrátit. Cožpak mě nesléváš jako mléko a nezahušťuješ jako sýr? Oblékáš mi kůži a maso, proplétáš mě kostmi a šlachami. Daroval jsi mi život a prokázal milosrdenství a tvá starost zachovala mého ducha. Avšak tyto věci jsi uchovával ve svém srdci; vím, že takhle je to s tebou: Kdybych zhřešil, ty mě budeš střežit a pro mou zvrácenost mě nenecháš bez trestu. Kdybych jednal ničemně, běda mi; i kdybych byl spravedlivý, nesmím zvednout hlavu. Jsem nasycen hanbou, pohleď na mé soužení. Až se však povýší, budeš mě lovit jako lev a znovu budeš na mně ukazovat svou obdivuhodnou moc. Znovu proti mně postavíš své svědky, abys vystupňoval svou nespokojenost se mnou. Střídání a množství toho všeho přichází proti mně. Proč jsi mě tedy vyvedl z matčina lůna? Naposled bych vydechl a oko by mě nespatřilo. Byl bych, jako kdybych nebyl. Byl bych odnesen z břicha do hrobu. Cožpak není maličko mých dnů? Přestaň a upusť ode mě, ať maličko pookřeji, dříve než odejdu -- a už se nenavrátím -- do země temnoty a nejhlubší tmy, země temné jako zatmění nejhlubší tmy a bez řádů, kde se rozbřesklo tak, jako by to bylo zatmění.