Kazatel 2:20-23 - Compare All Versions

Sdílet

Došel jsem k zoufalství nad vším tím pachtěním, jímž jsem se pachtil pod sluncem! Někdo se pachtí moudře a zručně, svůj úspěch však odkáže tomu, kdo se s tím nepachtil. I to je marnost a hrozná věc. K čemu je člověku všechno to pachtění, všechno to usilování, kterým se pachtí pod sluncem? Po všechny dny zakouší muka, trápí se při všem, čím se zabývá, takže ani v noci nemá klid. I to je marnost.

A já jsem se odvrátil, abych si v srdci zoufal nad vší tou námahou, kterou jsem se pod sluncem namáhal. Neboť je člověk, který sám usiloval o moudrost, o poznání a o prospěch, ale odevzdá to jako svůj podíl člověku, který o to neusiloval. Také toto je marnost a velké zlo. Vždyť co člověk má ze vší své námahy a z honičky svého srdce, když se pod sluncem namáhá? Všechny jeho dny totiž přinášejí bolesti a jeho plahočení mrzutost; jeho mysl neutichne ani v noci. Také toto je marnost.

I přišel jsem na to, abych pochybil v srdci svém o vší práci, kterouž jsem konal, a v níž jsem moudrý byl pod sluncem. Mnohý zajisté člověk pracuje moudře, uměle a spravedlivě, a však jinému, kterýž nepracoval o tom, nechává toho za podíl jemu, ješto i to jest marnost a bídná věc. Nebo co má člověk ze vší práce své a z kvaltování srdce svého, kteréž snáší pod sluncem, Poněvadž všickni dnové jeho bolestní, a zaměstknání jeho hněv, tak že ani v noci neodpočívá srdce jeho? A i to marnost.