Kazatel 2:1-26
Kazatel 2:1-26 Bible 21 (B21)
Pomyslel jsem si: Vzhůru, měl bych vyzkoušet radovánky! Užij si přece blahobyt! A hle – i to je marnost. O smíchu jsem řekl: Pomatenost! O radovánkách: K čemu to? Rozhodl jsem se holdovat vínu a osvojit si ztřeštěnost, nadále se však v srdci řídit moudrostí, abych zjistil, v čem spočívá lidské štěstí v těch pár dnech života pod nebem. Proto jsem podnikal nemálo věcí: Vystavěl jsem si paláce, vysázel jsem si vinice. Zakládal jsem parky a zahrady, plnil je stromy s rozličným ovocem. Zbudoval jsem si vodní nádrže, zavlažoval z nich háje se stromky. Pořídil jsem si otrokyně a otroky, měl jsem dostatek domácí čeledi. Vlastnil jsem stáda dobytka i ovcí, měl jsem jich víc než v Jeruzalémě kdo dřív. Shromáždil jsem stříbra i zlata hromady, poklady králů, poklady mnoha krajin. Opatřil jsem si zpěváky a také zpěvačky, lidských rozkoší jsem užil s množstvím konkubín. Stal jsem se slovutným a předčil jsem všechny, kdo byli v Jeruzalémě přede mnou; má moudrost mi stále byla po boku. Nač padlo mé oko, nic jsem si neodepřel, žádné radosti jsem se nevyhnul. Všechno to pachtění mi přinášelo radost – jedinou odměnu za všechno pachtění. Pak jsem se ohlédl na všechno své počínání, na všechno pachtění, jímž jsem se zabýval: Hle, vše je marnost a honba za větrem! Není nic smysluplného pod sluncem! Zaměřil jsem se na to, abych posoudil moudrost a také hloupost a třeštění. (Co asi zmůže králův následník? Ne více než jeho předchůdci!) Viděl jsem, že moudrost je lepší než hloupost, tak jako je světlo lepší než temnota. „Moudrý má oči otevřené, hlupák však bloudí v tmách.“ Nyní ale sám poznávám, že stejný osud čeká oba dva! Čeká-li mě i hlupáka týž osud, říkám si, nač je mi vůbec tolik moudrosti? A tak jsem usoudil, že i to je marnost. Po moudrém ani hloupém památka nepotrvá věčně. Vše minulé se v budoucnu zapomene – jak moudrého, tak hlupáka čeká smrt. Proto mě omrzel tento život; nelíbí se mi vůbec nic pod sluncem. Všechno je marnost a honba za větrem! Omrzelo mě všechno to pachtění, kterým se pachtím pod sluncem a které po mně zdědí můj následník. Kdo ví, zda bude moudrý, anebo bláhový? Tak či tak získá vše, pro co jsem se lopotně pachtil a nač jsem vynaložil svou moudrost pod sluncem. I to je marnost. Došel jsem k zoufalství nad vším tím pachtěním, jímž jsem se pachtil pod sluncem! Někdo se pachtí moudře a zručně, svůj úspěch však odkáže tomu, kdo se s tím nepachtil. I to je marnost a hrozná věc. K čemu je člověku všechno to pachtění, všechno to usilování, kterým se pachtí pod sluncem? Po všechny dny zakouší muka, trápí se při všem, čím se zabývá, takže ani v noci nemá klid. I to je marnost. Je snad pro člověka něco lepšího než jíst a pít a při svém pachtění se potěšit? Vidím však, že i to pochází z ruky Boží. Vždyť kdo by bez něj mohl jíst a všeho užívat? Svého oblíbence Bůh obdaří moudrostí, umem a radostí; hříšníku ale svěří úkol hromadit a kupit, co potom musí zanechat Božímu oblíbenci. I to je marnost a honba za větrem.
Kazatel 2:1-26 Bible Kralická 1613 (BKR)
Řekl jsem opět srdci svému: Nuže nyní zkusím tě v veselí, užívejž tedy dobrých věcí. A hle, i to marnost. Smíchu jsem řekl: Blázníš, a veselí: Co to děláš? Přemyšloval jsem v srdci svém, abych povoloval u víně tělu svému, srdce však své spravuje moudrostí, a přídržel se bláznovství dotud, až bych zkusil, co by lepšího bylo synům lidským, aby činili pod nebem v počtu dnů života svého. Veliké jsem skutky činil, vystavěl jsem sobě domy, štípil jsem sobě vinice. Vzdělal jsem sobě zahrady a štěpnice, a štípil jsem v nich stromy všelijakého ovoce. Nadělal jsem sobě rybníků, abych svlažoval jimi les plodící dříví. Najednal jsem sobě služebníků a děvek, a měl jsem čeled v domě svém; k tomu i stáda skotů a bravů veliká měl jsem nade všecky, kteříž byli přede mnou v Jeruzalémě. Nahromáždil jsem sobě také stříbra a zlata a klínotů od králů a krajin; způsobil jsem sobě zpěváky a zpěvakyně i jiné rozkoše synů lidských a nástroje muzické rozličné. A tak velikým jsem učiněn, a zrostl jsem nade všecky, kteříž přede mnou byli v Jeruzalémě; nadto moudrost má zůstávala při mně. A čehožkoli žádaly oči mé, nezbránil jsem jim, aniž jsem zbraňoval srdci svému jakého veselí; srdce mé zajisté veselilo se ze vší práce mé, a to byl podíl můj ze vší práce mé. Ale jakž jsem se ohlédl na všecky skutky své, kteréž činily ruce mé, a na práci úsilně vedenou, a aj, všecko marnost a trápení ducha, a že nic není užitečného pod sluncem. Pročež obrátil jsem se, abych spatřoval moudrost a nemoudrost, i bláznovství. (Nebo co by člověk spravil, chtěje následovati krále? To, což již jiní spravili.) I viděl jsem, že jest užitečnější moudrost než bláznovství, tak jako jest užitečnější světlo nežli temnost. Moudrý má oči v hlavě své, blázen pak ve tmách chodí; a však poznal jsem, že jednostejné příhody všechněm se přiházejí. Protož jsem řekl v srdci svém: Máliť mi se tak díti, jako se děje bláznu, pročež jsem tedy moudrostí předčil? A tak řekl jsem v srdci svém: I to jest marnost. Nebo není památka moudrého jako i blázna na věky, proto že to, což nyní jest, ve dnech budoucích všecko v zapomenutí přichází, a že jakož umírá moudrý, tak i blázen. Pročež mrzí mne tento život; nebo semi nelíbí nic, což se děje pod sluncem, poněvadž všecky věci jsou marnost a trápení ducha. Ano mrzí mne i všecka práce má, kterouž jsem vedl pod sluncem proto že jí zanechati musím člověku, kterýž bude po mně. A kdo ví, bude-li moudrý, či blázen? A však panovati bude nade vší prací mou, kterouž jsem vedl, a v níž jsem moudrý byl pod sluncem. A i to marnost. I přišel jsem na to, abych pochybil v srdci svém o vší práci, kterouž jsem konal, a v níž jsem moudrý byl pod sluncem. Mnohý zajisté člověk pracuje moudře, uměle a spravedlivě, a však jinému, kterýž nepracoval o tom, nechává toho za podíl jemu, ješto i to jest marnost a bídná věc. Nebo co má člověk ze vší práce své a z kvaltování srdce svého, kteréž snáší pod sluncem, Poněvadž všickni dnové jeho bolestní, a zaměstknání jeho hněv, tak že ani v noci neodpočívá srdce jeho? A i to marnost. Zdaliž není to chvalitebné při člověku, jísti a píti, a učiniti životu svému pohodlí z práce své? Ač i to také viděl jsem, že z ruky Boží pochází. Nebo kdož by jísti a užívati měl toho nežli já? Èlověku zajisté, kterýž se líbí jemu, dává moudrost, umění a veselí; hříšníku pak dává trápení, aby shromažďoval a hrnul, čehož by zanechal tomu, kterýž se líbí Bohu. I to také jest marnost a trápení ducha.
Kazatel 2:1-26 Bible 21 (B21)
Pomyslel jsem si: Vzhůru, měl bych vyzkoušet radovánky! Užij si přece blahobyt! A hle – i to je marnost. O smíchu jsem řekl: Pomatenost! O radovánkách: K čemu to? Rozhodl jsem se holdovat vínu a osvojit si ztřeštěnost, nadále se však v srdci řídit moudrostí, abych zjistil, v čem spočívá lidské štěstí v těch pár dnech života pod nebem. Proto jsem podnikal nemálo věcí: Vystavěl jsem si paláce, vysázel jsem si vinice. Zakládal jsem parky a zahrady, plnil je stromy s rozličným ovocem. Zbudoval jsem si vodní nádrže, zavlažoval z nich háje se stromky. Pořídil jsem si otrokyně a otroky, měl jsem dostatek domácí čeledi. Vlastnil jsem stáda dobytka i ovcí, měl jsem jich víc než v Jeruzalémě kdo dřív. Shromáždil jsem stříbra i zlata hromady, poklady králů, poklady mnoha krajin. Opatřil jsem si zpěváky a také zpěvačky, lidských rozkoší jsem užil s množstvím konkubín. Stal jsem se slovutným a předčil jsem všechny, kdo byli v Jeruzalémě přede mnou; má moudrost mi stále byla po boku. Nač padlo mé oko, nic jsem si neodepřel, žádné radosti jsem se nevyhnul. Všechno to pachtění mi přinášelo radost – jedinou odměnu za všechno pachtění. Pak jsem se ohlédl na všechno své počínání, na všechno pachtění, jímž jsem se zabýval: Hle, vše je marnost a honba za větrem! Není nic smysluplného pod sluncem! Zaměřil jsem se na to, abych posoudil moudrost a také hloupost a třeštění. (Co asi zmůže králův následník? Ne více než jeho předchůdci!) Viděl jsem, že moudrost je lepší než hloupost, tak jako je světlo lepší než temnota. „Moudrý má oči otevřené, hlupák však bloudí v tmách.“ Nyní ale sám poznávám, že stejný osud čeká oba dva! Čeká-li mě i hlupáka týž osud, říkám si, nač je mi vůbec tolik moudrosti? A tak jsem usoudil, že i to je marnost. Po moudrém ani hloupém památka nepotrvá věčně. Vše minulé se v budoucnu zapomene – jak moudrého, tak hlupáka čeká smrt. Proto mě omrzel tento život; nelíbí se mi vůbec nic pod sluncem. Všechno je marnost a honba za větrem! Omrzelo mě všechno to pachtění, kterým se pachtím pod sluncem a které po mně zdědí můj následník. Kdo ví, zda bude moudrý, anebo bláhový? Tak či tak získá vše, pro co jsem se lopotně pachtil a nač jsem vynaložil svou moudrost pod sluncem. I to je marnost. Došel jsem k zoufalství nad vším tím pachtěním, jímž jsem se pachtil pod sluncem! Někdo se pachtí moudře a zručně, svůj úspěch však odkáže tomu, kdo se s tím nepachtil. I to je marnost a hrozná věc. K čemu je člověku všechno to pachtění, všechno to usilování, kterým se pachtí pod sluncem? Po všechny dny zakouší muka, trápí se při všem, čím se zabývá, takže ani v noci nemá klid. I to je marnost. Je snad pro člověka něco lepšího než jíst a pít a při svém pachtění se potěšit? Vidím však, že i to pochází z ruky Boží. Vždyť kdo by bez něj mohl jíst a všeho užívat? Svého oblíbence Bůh obdaří moudrostí, umem a radostí; hříšníku ale svěří úkol hromadit a kupit, co potom musí zanechat Božímu oblíbenci. I to je marnost a honba za větrem.
Kazatel 2:1-26 Český studijní překlad (CSP)
Řekl jsem si ve svém srdci: Pojď přece, ať tě vyzkouším s radovánkami, užívej si dobrých věcí. Hle, také to je marnost. O zábavě jsem řekl: Jsi šílená, o radovánkách: Co to provádíte? Zkoumal jsem ve svém srdci, jak rozjařit své tělo vínem, zatímco mé srdce vede k moudrosti, abych se udržoval v pomatenosti, jen dokud nezjistím, co z toho, co vykonají pod nebem ve vyměřených dnech svých životů, je dobré pro lidské syny. Zvětšil jsem svůj statek: Vystavěl jsem si domy, vysadil jsem si vinice. Založil jsem si zahrady a parky a vysadil jsem v nich stromoví s kdejakým ovocem. Zřídil jsem si jezírka s vodou, abych z nich napájel les, v němž vyrážely stromy. Koupil jsem si otroky a otrokyně a měl jsem i doma narozené; také dobytka, skotu i bravu jsem měl více než všichni, kdo byli v Jeruzalémě přede mnou. Nashromáždil jsem si také stříbro a zlato i vlastnictví králů a provincií. Získal jsem pro sebe zpěváky a zpěvačky i potěšení lidských synů, mnoho konkubín. Tak jsem se vzmáhal a pokračoval jsem v tom více než všichni, kteří byli v Jeruzalémě přede mnou. Nadto při mně stála má moudrost. Nic, o co žádaly mé oči, jsem od nich nevzdaloval. Neodpíral jsem svému srdci žádnou radost, vždyť mé srdce se radovalo ze vší mé námahy, a to byl můj podíl ze vší mé námahy. Pak jsem se ohlédl na všechny své skutky, které vykonaly mé ruce, a na námahu, kterou jsem se namáhal, abych to vykonal. A hle, to všechno je marnost a honba za větrem a není z toho pod sluncem žádný užitek. Ohlédl jsem se, abych se podíval na moudrost i ztřeštěnosti a pomatenost; vždyť jaký to bude člověk, který přijde po králi, jehož si dříve ustanovili? Já jsem tehdy viděl, že z moudrosti je větší užitek než z pomatenosti, stejně jako je větší užitek ze světla než ze tmy. Moudrý má na hlavě oči, zatímco hlupák chodí ve tmě. Také jsem však poznal, že je oba postihne stejný úděl. Tu jsem si v duchu řekl: I mě postihne tentýž úděl jako toho hlupáka. Proč jsem potom já nadmíru zmoudřel? A v duchu jsem prohlásil, že také toto je marnost. Vždyť památka na moudrého stejně jako na hlupáka nezůstává navěky. To všechno bude dávno zapomenuto v přicházejících dnech. Jak to, že moudrý zemře stejně jako hlupák? Tu jsem začal nenávidět život, protože je pro mě špatné to dílo, které se koná pod sluncem. Je to všechno totiž jen marnost a honba za větrem. Začal jsem nenávidět všechnu svou námahu, kterou se namáhám pod sluncem, protože ji zanechám člověku, jenž bude po mně. A kdo ví, zdali bude moudrý nebo blázen; bude však panovat nade vší mou námahou, kterou jsem se namáhal a při níž jsem pod sluncem zmoudřel. Také toto je marnost. A já jsem se odvrátil, abych si v srdci zoufal nad vší tou námahou, kterou jsem se pod sluncem namáhal. Neboť je člověk, který sám usiloval o moudrost, o poznání a o prospěch, ale odevzdá to jako svůj podíl člověku, který o to neusiloval. Také toto je marnost a velké zlo. Vždyť co člověk má ze vší své námahy a z honičky svého srdce, když se pod sluncem namáhá? Všechny jeho dny totiž přinášejí bolesti a jeho plahočení mrzutost; jeho mysl neutichne ani v noci. Také toto je marnost. Není pro člověka dobré, když bude jíst a pít a užije si ze své námahy blaho pro svou duši? I to jsem zjistil, že je z Boží ruky. Vždyť kdo jí a kdo si užívá víc než já? Neboť člověku, který se mu líbí, dal moudrost, poznání a radost. Hříšníkovi však dal plahočení, aby sbíral a hromadil, aby to pak předal tomu, kdo se Bohu líbí. Také toto je marnost a honba za větrem.