Kazatel 1:1-6 - Compare All Versions

Sdílet

Slova Kazatele, syna Davidova, krále v Jeruzalémě. Marnost nad marnost! řekl Kazatel. Marnost nad marnost, všechno je marnost! K čemu je člověku všechno to pachtění, kterým se pachtí pod sluncem? Jedno pokolení odchází a jiné přichází, země však nehnutě trvá navěky. Slunce vychází a znovu zapadá, aby chvátalo tam, odkud vyjít má. Severní vítr se mění v jižní, sem a tam točí se, tam a sem, kolem dokola stále vrací se.

Slova kazatele, syna Davidova, krále v Jeruzalémě. Marnost všech marností, řekl kazatel, marnost všech marností, všechno je to marnost. Jaký užitek bude člověk mít z veškeré své námahy, když se bude namáhat pod sluncem? Generace odchází, generace přichází a země navěky zůstává. Slunce bude vycházet, slunce bude zapadat. Baží po místě, kde vychází. Vítr odchází k jihu a stáčí se k severu. Stáčí se a stáčí, obchází a při svém oběhu se zas vítr vrací.

Slova kazatele syna Davidova, krále v Jeruzalémě. Marnost nad marnostmi, řekl kazatel, marnost nad marnostmi, a všecko marnost. Jaký užitek má člověk ze všelijaké práce své, kterouž vede pod sluncem? Věk pomíjí, a jiný věk nastává, ačkoli země na věky trvá. Vychází slunce, i zapadá slunce, a k místu svému chvátá, kdež vychází. Jde ku poledni, a obrací se na půlnoci, sem i tam se toče, chodí vítr, a okolky svými navracuje se vítr.