Kazatel 1:1-18
Kazatel 1:1-18 Bible Kralická 1613 (BKR)
Slova kazatele syna Davidova, krále v Jeruzalémě. Marnost nad marnostmi, řekl kazatel, marnost nad marnostmi, a všecko marnost. Jaký užitek má člověk ze všelijaké práce své, kterouž vede pod sluncem? Věk pomíjí, a jiný věk nastává, ačkoli země na věky trvá. Vychází slunce, i zapadá slunce, a k místu svému chvátá, kdež vychází. Jde ku poledni, a obrací se na půlnoci, sem i tam se toče, chodí vítr, a okolky svými navracuje se vítr. Všecky řeky jdou do moře, a však se moře nepřeplňuje; do místa, do něhož tekou řeky, navracují se, aby zase odtud vycházely. Všecky věci jsou plné zaneprázdnění, aniž může člověk vymluviti; nenasytí se oko hleděním, aniž se naplní ucho slyšením. Což bylo, jest to, což býti má; a což se nyní děje, jest to, což se díti bude; aniž jest co nového pod sluncem. Jest-liž jaká věc, o níž by říci mohl: Pohleď, toť jest cosi nového? Ano již to bylo před věky, kteříž byli před námi. Není paměti prvních věcí, aniž také potomních, kteréž budou, památka zůstane u těch, jenž potom nastanou. Já kazatel byl jsem králem nad Izraelem v Jeruzalémě, A přiložil jsem mysl svou k tomu, jak bych vyhledati a vystihnouti mohl rozumností svou všecko to, což se děje pod nebem. (Takové bídné zaměstknání dal Bůh synům lidským, aby se jím bědovali.) Viděl jsem všecky skutky, dějící se pod sluncem, a aj, všecko jest marnost a trápení ducha. Což křivého jest, nemůže se zpřímiti, a nedostatkové nemohou sečteni býti. Protož tak jsem myslil v srdci svém, řka: Aj, já zvelebil jsem a rozšířil moudrost nade všecky, kteříž byli přede mnou v Jeruzalémě, a srdce mé dosáhlo množství moudrosti a umění. I přiložil jsem mysl svou, abych poznal moudrost a umění, nemoudrost i bláznovství, ale shledal jsem, že i to jest trápení ducha. Nebo kde jest mnoho moudrosti, tu mnoho hněvu; a kdož rozmnožuje umění, rozmnožuje bolest.
Kazatel 1:1-18 Bible 21 (B21)
Slova Kazatele, syna Davidova, krále v Jeruzalémě. Marnost nad marnost! řekl Kazatel. Marnost nad marnost, všechno je marnost! K čemu je člověku všechno to pachtění, kterým se pachtí pod sluncem? Jedno pokolení odchází a jiné přichází, země však nehnutě trvá navěky. Slunce vychází a znovu zapadá, aby chvátalo tam, odkud vyjít má. Severní vítr se mění v jižní, sem a tam točí se, tam a sem, kolem dokola stále vrací se. Veškeré řeky do moře míří, moře se ale nepřeplní. Tam, odkud pramení, se řeky vrací, aby pak odtamtud znovu plynuly. Jak jen jsou úmorné všechny ty věci, člověk to ani nemůže vyslovit! Oko se pohledem nikdy nenasytí, ucho se nenaplní slyšením! Co bylo dříve, to zase bude, to, co se dělo, se bude dít. Není nic nového pod sluncem. Copak je něco, o čem se dá říci: Pojď se podívat na něco nového? Vždyť to tu bylo už celé věky, bylo to na světě dávno před námi! Není památky po našich předcích, tak jako nebude po našich potomcích: Ani památky nezbude po nich mezi těmi, kdo je nahradí. Já Kazatel jsem byl izraelským králem v Jeruzalémě. Rozhodl jsem se vynaložit svou moudrost, abych vyzkoumal a vyzkoušel vše, co se děje pod nebem – takový bídný úkol totiž dal Bůh lidem, aby se jím zabývali. Viděl jsem vše, co se děje pod sluncem, a hle, všechno je marnost a honba za větrem. Co je křivé, se narovnat nedá, co chybí, se nedá nahradit. Pomyslel jsem si: Hle, nabyl jsem moudrosti a převýšil všechny, kdo vládli Jeruzalému přede mnou. Protože jsem pojal tolik moudrosti a vědění, rozhodl jsem se okusit moudrost, okusit také hloupost a ztřeštěnost. Poznal jsem ale, že je to honba za větrem. Čím více moudrosti, tím více mrzutosti; kdo množí vědění, množí žal.
Kazatel 1:1-18 Český studijní překlad (CSP)
Slova kazatele, syna Davidova, krále v Jeruzalémě. Marnost všech marností, řekl kazatel, marnost všech marností, všechno je to marnost. Jaký užitek bude člověk mít z veškeré své námahy, když se bude namáhat pod sluncem? Generace odchází, generace přichází a země navěky zůstává. Slunce bude vycházet, slunce bude zapadat. Baží po místě, kde vychází. Vítr odchází k jihu a stáčí se k severu. Stáčí se a stáčí, obchází a při svém oběhu se zas vítr vrací. Všechny potoky tečou do moře a přece není moře plné. Na místo, z něhož potoky vytékají, tam se i vracejí, aby opět vytékaly. Všechny věci jsou únavné; člověk to nedokáže vyjádřit. Oko se nenasytí viděním a ucho se nenaplní slyšením. To, co bylo, je to, co i bude, a to, co se dělalo, je to, co se bude dělat. Není nic nového pod sluncem. Je nějaká věc, o níž někdo řekne: Podívej, tohle je něco nového? Už to dávno bylo, v dobách, které byly před námi. Není žádná památka na věci první. Ani na poslední, které budou; nebude na ně památka u těch, kteří budou naposled. Já, kazatel, jsem byl králem nad Izraelem v Jeruzalémě. Uložil jsem svému srdci, aby pátralo a aby zkoumalo s moudrostí všechno, co bylo vykonáno pod nebem. Ono zlé plahočení uložil Bůh lidským synům, aby se při něm osvědčili. Viděl jsem všechny skutky, které byly vykonány pod sluncem, a hle, to vše je marnost a honba za větrem. Co je zkřivené, nelze narovnat a nedostatek nelze sečíst. Takto jsem hovořil se svým srdcem: Hle, já jsem rozšiřoval a nabýval moudrosti nad každého, kdo byl v Jeruzalémě přede mnou. Mé srdce užilo množství moudrosti a poznání. Uložil jsem tedy svému srdci, aby poznalo moudrost a poznalo i ztřeštěnosti a pomatenost. Poznal jsem, že také tohle je honička za větrem. Vždyť v množství moudrosti je množství mrzutosti. Kdo bude přidávat poznání, bude šířit bolest.