Žalmy 78:32-72

Oni však hřešili stůj co stůj a nevěřili jeho zázrakům. Proto své dny skončili v marnosti, když jejich léta zkrátil hrůzami. Když je však hubil, pilně ho hledali, vraceli se a Boha sháněli. Na Boha vzpomněli si, že býval jejich skála, jejich vykupitel že byl Bůh Nejvyšší. Pochlebování pak měli plná ústa a na jazyku lži. Upřímní k němu nebyli v srdci, jeho smlouvě byli nevěrní. On však byl soucitný – nezahladil je a jejich viny stále odpouštěl. Svůj hněv často odvracel od nich, všechnu svou zuřivost nechtěl probouzet. Pamatoval na to, že jsou smrtelní, vánek, jenž odvane a už se nevrátí. Kolikrát jen ho v poušti dráždili, jakou ho v pustině trápili bolestí! Znovu a znovu Boha pokoušeli, Svatého izraelského rmoutili! Na jeho sílu nepamatovali, na den, kdy je vykoupil ze soužení. Na den, kdy Egyptu dal svá znamení, na soanském poli když zázraky působil. Jejich řeky tehdy ve krev obrátil, ze svých potoků se napít nemohli! Mračno much poslal, aby je žraly, a také žáby, aby je hubily. Jejich úrodu housenkám vydal, plod jejich práce kobylkám. Kroupami jejich révu pobil, jejich fíkovníky zničil mráz. Na jejich stáda dopustil krupobití, na jejich dobytek palčivý žár. Planoucí hněv svůj poslal na ně, prchlivost, zlobu a soužení, anděly zkázy na ně dopustil! Otevřel průchod pro svůj hněv, před samou smrtí je nešetřil, morové ráně je všechny vystavil. V Egyptě pobil všechno prvorozené, ten výkvět mládí ve stanech Chamových. Svůj lid pak vyvedl tak jako ovce, jako stádo je v poušti provázel. Vodil je bezpečně, takže se neděsili, nad jejich nepřáteli se vody zavřely. Takto je dovedl až ke své svaté zemi, k hoře, již dobyl svojí pravicí. Pohany vyhnal před jejich tváří, losem jim rozdělil jejich dědictví, izraelské kmeny doma usídlil. Oni však Boha dráždili a pokoušeli, na svědectví Nejvyššího nedbali. Zrádně se odvrátili jako otcové jejich, tak jako křivý luk minuli cíl. Popouzeli ho svými výšinami, rozzuřili ho svými modlami! Bůh to vše slyšel a ve svém hněvu Izrael tehdy zcela zavrhl. Tehdy opustil svůj příbytek v Šílu, stan, v němž mezi lidmi přebýval. Do zajetí dal padnout svoji sílu, svou slávu nechal v rukou nepřátel. Svůj lid tehdy vydal napospas meči, na své dědictví se rozhořčil. Jejich mladíky pohltil oheň, jejich pannám nezazněly písně svatební. Jejich kněží tehdy padali mečem, jejich vdovy plakat nemohly. Tehdy Pán procitl tak jako ze snu, jako bojovník, jenž byl vínem rozjařen. Tehdy své nepřátele zasáhl vzadu, vydal je věčné pohaně! Zavrhl sice Josefův stan, Efraimův kmen si nevybral, Judův kmen ale vyvolil – horu Sion, kterou si oblíbil. Svatyni jako nebesa si tam postavil a jako země, již upevnil navěky. Vyvolil svého služebníka Davida, vzal ho od ovcí v ohradách. Povolal ho od ovcí s jehňaty, aby pásl Jákoba, jeho lid, totiž Izrael, jeho dědictví. On je pak pásl se srdcem oddaným, vodil je dovedností rukou svých.