Nehemiáš 2:1-6

V měsíci nísanu dvacátého roku Artaxerxova jsem obsluhoval krále. Když jsem králi nosil víno, nikdy jsem před ním nebýval zasmušilý. Proto se mě král zeptal: „Proč se tváříš ztrápeně? Nejsi přece nemocný. Asi tě něco tíží.“ Ve velikém úleku jsem králi odpověděl: „Král nechť žije navěky! Jak nemám mít ztrápenou tvář, když město, v němž jsou hroby mých předků, je rozbořeno a jeho brány zničil oheň.“ „Co tedy žádáš?“ zeptal se král. Modlil jsem se tedy k Bohu nebes a odpověděl jsem králi takto: „Kdyby král ráčil a prokázal svému služebníku laskavost, pošli mě do Judska, do města, v němž jsou hroby mých předků, abych ho znovu vystavěl.“ Král, po boku s chotí, se mě zeptal: „Jak dlouho tvá cesta potrvá? Kdy se vrátíš?“ Když jsem mu udal dobu, král se rozhodl, že mě vyšle.