Matouš 26:1-19

Když Ježíš domluvil všechna tato slova, řekl svým učedníkům: „Víte, že za dva dny jsou Velikonoce. Tehdy bude Syn člověka zrazen a ukřižován.“ Na dvoře velekněze jménem Kaifáš se zatím sešli vrchní kněží se staršími lidu, aby se poradili, jakou lstí by se mohli Ježíše zmocnit a zabít ho. Dohodli se jen, že to nebude o svátcích, aby mezi lidmi nevypuklo povstání. Když pak byl Ježíš v Betanii a stoloval v domě Šimona Malomocného, přistoupila k němu žena s alabastrovou nádobkou velmi vzácné masti a vylila mu ji na hlavu. Když to uviděli učedníci, rozhořčili se: „K čemu taková ztráta? Mohlo se to draze prodat a rozdat chudým!“ Ježíš si toho všiml. „Proč tu ženu trápíte?“ řekl jim. „Udělala pro mě něco krásného. Chudé tu budete mít vždycky, ale mě vždycky mít nebudete. Když mi tato žena polila tělo mastí, připravila mě na pohřeb. Amen, říkám vám, že kdekoli na celém světě bude kázáno toto evangelium, bude se mluvit také o tom, co udělala ona, na její památku.“ Jeden z Dvanácti – jmenoval se Jidáš Iškariotský – tehdy odešel k vrchním kněžím. „Co mi dáte, když vám ho zradím?“ zeptal se. Odpočítali mu třicet stříbrných. Od té chvíle pak hledal příležitost, aby jim ho vydal. Prvního dne Svátku nekvašených chlebů přišli za Ježíšem učedníci s otázkou: „Kde ti máme připravit velikonoční večeři?“ Odpověděl jim: „Jděte k jistému člověku ve městě a řekněte: ‚Mistr vzkazuje: Můj čas nadešel. U tebe budu se svými učedníky slavit Hod beránka.‘“ Učedníci tedy udělali, jak jim Ježíš uložil, a připravili beránka.