Lukáš 20:1-47

Jednoho dne, když učil lid v chrámě a zvěstoval evangelium, přišli vrchní kněží, znalci Písma a starší se slovy: „Řekni nám, jakým právem to děláš? Kdo tě k tomu zmocnil?!“ Odpověděl jim: „Já se vás také na něco zeptám. Povězte mi, byl Janův křest z nebe, nebo z lidí?“ Začali se spolu dohadovat: „Když řekneme, že z nebe, řekne nám: ‚Tak proč jste mu nevěřili?‘ Když řekneme, že z lidí, všechen lid nás ukamenuje, protože jsou přesvědčeni, že Jan je prorok.“ Nakonec mu řekli: „Nevíme, odkud.“ „Ani já vám tedy neřeknu, jakým právem to dělám,“ odpověděl jim Ježíš. Tehdy se obrátil k lidem a vyprávěl jim toto podobenství: „Jeden člověk vysadil vinici, pronajal ji vinařům a na dlouho odcestoval. V příslušný čas pak poslal k těm vinařům služebníka, aby mu dali díl z úrody vinice. Vinaři ho však zbili a poslali pryč s prázdnou. Poslal tedy dalšího služebníka. I toho však zbili, zohavili a poslali pryč s prázdnou. Poslal tedy třetího, ale i toho zranili a vyhnali. Nakonec si pán vinice řekl: ‚Co mám dělat? Pošlu svého milovaného syna. Snad se před ním zastydí.‘ Když ho ale vinaři uviděli, domluvili se spolu: ‚Tohle je dědic. Zabijme ho, a dědictví bude naše!‘ Pak ho vyvlekli z vinice ven a zabili. Co tedy s nimi udělá pán vinice? Přijde, ty vinaře zahubí a vinici dá jiným.“ „To snad ne!“ zvolali, jakmile to uslyšeli. Podíval se na ně a řekl: „Co tedy znamená to, co je psáno: ‚Kámen staviteli zavržený stal se kamenem úhelným‘? Kdokoli na ten kámen padne, ten se roztříští. Na koho ten kámen padne, toho rozdrtí.“ Znalci Písma a vrchní kněží se ho v tu chvíli chtěli chopit, ale báli se lidu. Poznali totiž, že to podobenství vyprávěl o nich. Dali ho tedy sledovat. Poslali špehy, kteří se měli tvářit jako spravedliví a snažit se ho chytit za slovo, aby ho mohli vydat vládě a pravomoci římského prokurátora. Zeptali se ho: „Mistře, víme, že mluvíš i učíš správně a že nikomu nestraníš, ale pravdivě vyučuješ Boží cestě. Je správné dávat císaři daň, nebo ne?“ Ježíš poznal jejich záludnost. Řekl jim: „Ukažte mi denár. Čí nese obraz a nápis?“ „Císařův,“ odpověděli. „Dejte tedy císaři, co je císařovo, a Bohu, co je Boží,“ řekl jim. A tak ho nedokázali veřejně chytit za slovo a v úžasu nad jeho odpovědí zmlkli. Tehdy k němu přišli někteří ze saduceů (kteří popírají vzkříšení) a zeptali se ho: „Mistře, Mojžíš nám napsal, že když ženatý muž zemře bezdětný, má si jeho ženu vzít jeho bratr, aby svému bratru zplodil potomka. Bylo sedm bratrů. První se oženil a zemřel bezdětný. Potom si ji vzal druhý, třetí a tak dále. Všech sedm jich zemřelo, aniž by zanechali děti. Nakonec pak zemřela i ta žena. Kdo z nich ji tedy bude mít za manželku, až přijde vzkříšení? Vždyť ji mělo všech sedm!“ Ježíš jim odpověděl: „Synové tohoto věku se žení a vdávají. Ti, kdo budou hodni dosáhnout příštího věku a vzkříšení z mrtvých, se už ale ženit a vdávat nebudou. Také už nebudou moci zemřít – budou totiž jako andělé. Jsou to synové Boží, poněvadž jsou synové vzkříšení. A to, že mrtví vstávají, ukázal už Mojžíš u onoho keře, když Hospodina nazývá Bohem Abrahama, Bohem Izáka a Bohem Jákoba. On přece není Bohem mrtvých, ale živých – pro něj jsou živí všichni!“ „Mistře, to jsi řekl dobře,“ poznamenali někteří znalci Písma. Tamti už se ho totiž neodvažovali na nic ptát. Ježíš se jich zeptal: „Jak mohou říkat, že Mesiáš je Davidův syn? Sám David říká v knize Žalmů: ‚Hospodin řekl mému Pánu: Seď po mé pravici, než ti tvé nepřátele k nohám položím.‘ Když ho tedy David nazývá Pánem, jak to může být jeho syn?“ Přede všemi lidmi pak řekl svým učedníkům: „Dejte si pozor na znalce Písma, kteří rádi chodí ve slavnostních pláštích, milují zdravení na tržištích, přední sedadla ve shromážděních a čestná místa na večeřích a kteří vyjídají vdovské domy pod záminkou dlouhých modliteb. Takové čeká nejtěžší trest!“